Vánoční
Když jsou Vánoce, čas zezáhadní.
Promlouvá znameními
a večery jsou unavené vůněmi.
Je cítit v kamení jeho věk.
Je smyté Písmo nekonečné knihy.
Tichem hvězdy to na zemi zazvoní
a výkřiky otázek se dálkou vracejí
vysílenými ozvěnami bez odpovědí.
Noci jako by neztemněly
a všude je trochu cítit lítost
jak lítost houslí mrtvého mistra.
Vzpomínáme, loni jsme pravým koutkem vínem připíjeli:
„Ať každý najde svou modlitbu!“
Potom jdeme spát a vstáváme vysílení hledáním snů
za prvních zblankytnění úsvitu.
Kdosi nám mrazem nadýchal v okna.
A my ještě máme odvahu k mlčení a chtění
tříštit se jako se tříští sklo do střepů.
Svíci času jsme na sebe převrhli.
V plamenech hoříme.
Vítr nám uniká. Květy žízní.
Hodiny minulosti odešly,
ale z nich cosi tu stále voní.
Jdeme se svým snem krajinou potemnění.
Kvete v ní malachit polárních nocí
a krystalují lyrismy,
když hledáme střepy slov.
Tak to jsou Vánoce a my čekáme,
až se obrátí ten neklidný tok roku.