Hřmí

    Za ruce, za nohy, za oči.

V dálce,

    Kde nebe je nejtenčí,

Dohořívá maceška.

V trhlinách spánku

   Vítr ji ohýbá k zemi

   Nezralou touhou

   A ona zní.

   Vytrhává kořeny života

   Jako my, když…

Je v nás příliš člověka,

A příliš...

V zelené noci sadu

         trhám jablka

            poraněná tajemstvím jara.

Nic víc než ticho,

        s námi – bez stínu,

          jako svědek hledání

             času ve spleti labyri...

Plyne voda beze slova – blyštivá, nám blízká.

Mlčíme jako ona, umlčeni bezslovím.

Drobíme z chleba střídu divokým husám na hladinu

den za dnem víc zní vody smích, vody smích.

Šla pomalu – my s ní – neúnavně světlem do tmy noci,

kterou neodpláčem, nevíme ani kdy začít pod to...

Déšť je rodičem květů

a my okamžiky věčnosti,

kouzlivá mlha,

jež stále se mění, stále se hledá,

a všemu je ničím a ničemu vším...

Ztracení mezi květy prosíme, ať za nás odprosí.