Variace na Calderónovo téma

Noc narodila se mi v dlani

bez dechu – jako ryba se rodí,

a přísahám na chléb, co jím,

dala mi za učitele snění.

Žiju v spánku a sním v bdění,

svět je mi tím, čím není,

ani pravdě věřit nesmím,

vrším viny k probuzení.

Utopený v moři snů,

dotýkám se světla stínu,

lovím nebe ze zasněných vln

a letní sníh mi snáší něhu.

Viděl jsem svá zatemnění,

chvilková hvězdění i šílení,

a v ozvěnách, co znějí samotami,

zbyl mi jen sen nedospalý.

Noci jsou chladné a chladnější.

Osamělí se stíny tancují.

Slunce se do vod časněji potápí

a vedle tebe spí.

V samotě větší než samota tygra

dva měsíce po obloze bloudí.

Odnikud nikam, jen dál od světla,

a každý den a každý rok temní.

Má oblaka popadala

do popela snění.

Za Boha mám tichého ďábla,

který nejlíp mluví,

když moudře mlčí.

Chci požár v uších a bezčasé oči

pro báseň, co mi na stéblech trávy dozní.

Jinak ji budu číst, než čtu dnes.

Pokaždé jak bezinka jinak zavoní.

Den za dnem mísím slova

            se svou myslí,

jak malíř barvu s vlastní krví mísí,

i když vím, že jednou těm střepům slov

            už neporozumím.

Jestli sním, nebuďte mě!

Má žena je malé nebe,

            menší, než se sluší,

je tou větou lásky,

            co začíná a nekončí.

Vedle ní vidím, cítím,

            jsem, kým jsem.

Půjdu s ní i do hluboké tmy,

která se neptá a chápe,

            a do snu probouzí.

Noc se nám rodí v dlaních.