Až budu modlitbou boha mučit, živý jako kámen v kamení, jen mi listím zašumí. On a já se známe příliš dobře, zapomenout nemůžem, pro nás je jen v bouřích klid a hlubina v duši. A až budu svobodný jako hudba ve večerním tichu. Až budu bezbřehý jako čas. Až prožiju vše v jediném polibku. Jak blízko mu budu pak? Věčně zelenými listy hladí mě a šumí nade mnou milostí.

Jak na moři stopa, kterou loď zanechává, jsme ve stejném čase oba stejní, jedno osamělé volání: Podej mi ruku, lásko, skloň se ke mně blíž a spoj svůj osud s mým.   Vidím své světlo ve tvém a v každém probuzení bojím se, že ho nespatřím. Podobáme se motýlům v podzimním větru prozřetelností unášeným. Jsme ve stejném čase oba stejní, jen jedno osamělé volání.

„Bůh hledící z oka mého psa, byl velebnější boha církve katolické.“ Kniha In memoriam Marie Váchalové (1923), kterou Josef Váchal vydal v pouhých 25 výtiscích, je svou koncepcí jedinečným uměleckým dílem. Nejde jen o vzpomínku na zesnulou ženu, ale o hlubokou duchovní a uměleckou meditaci. Váchal v ní spojuje osobní bolest s výtvarným a literárním vyjádřením, čímž vytváří jakýsi rituál rozloučení. V něm umělecky ztvárňuje odpoutávání duše od těla umírajícího. Kniha má tak tém

Město si hlučí pod nebem zmatených hvězd za světla vyšlých ----------------------------------- Jen horská mlha hudbu znít tichem slyší, lidské sny vidí ----------------------------------- I letní nebe ptáci si oblétají dnes všemi směry ----------------------------------- Měsíc se sklání, líbá a neporaní úsměvy noci ----------------------------------- Mysli na želvu – nespěchej, nepolevuj, zdolej svou horu ----------------------------------- Kde milujeme, kde čas je nám věčnos

O slovech, která přežívají ticho