Oheň v ohni světlo lomí a vůni květů prodýchá ----------------------------------- Nevěrná voda vrací se po paprscích duhy z oblak ----------------------------------- Město si hlučí pod nebem zmatených hvězd za světla vyšlých ----------------------------------- Jen horská mlha hudbu znít tichem slyší, lidské sny vidí ----------------------------------- I letní nebe ptáci si oblétají dnes všemi směry ----------------------------------- Měsíc se sklání, líbá a neporaní úsměvy no

Prstem napiš báseň do kosmického prachu na skále v měsíční den, kdy osamíš v tichu, až sám sebe slyšíš.   Duší pohlaď každý verš a hvězdy měj vždy nad sebou. Svitem ti odpustí a tvou cestou tě povedou.   Slovo k slovu, slova k verši, a z nich báseň z prachu – jako my.

Schovám si tě pod květ malé lilie. Chytím v paměti naše poslední chvíle,                 krásnější než jindy, a na tvoji fotografii se budu dívat                 a zapomínat.   Ještě tu jsi na polštáři,                 ani rukou tě nepustím. Slunce i smrt cestují spolu,                 my s nimi – není to zvláštní?                 Copak se sami neopustí? Jsi mi tak vzdálená v blízkosti                 a nepřítomná v přítomnosti. Jsi dotek bolesti.   Schovám si tě pod liliový

Z každého břehu odraz měsíce zrcadlí se ve vody tichém běhu.   Měsíc na nebi ale neví, proč se vody v jezeře vlní a člověk vždy tak blízko počátku i konci, ač mu hvězda života na cestu září.   V té měsíční vodě počátek a konec jsou spíš než protiklady dvě stejné strany jedné cesty.

Až budu modlitbou boha mučit, živý jako kámen v kamení, jen mi listím zašumí. On a já se známe příliš dobře, zapomenout nemůžem, pro nás je jen v bouřích klid a hlubina v duši. A až budu svobodný jako hudba ve večerním tichu. Až budu bezbřehý jako čas. Až prožiju vše v jediném polibku. Jak blízko mu budu pak? Věčně zelenými listy hladí mě a šumí nade mnou milostí.