Když hoří čas a nepálí, zrcadlí se v měsíci a peklo zavírá             na vůni pražených mandlí, směju se do krve             snu, který svléká se,                         ale nechce být nahý,             který prosí – bez duše, bez těla –                         o nedohledné chvilky noci.

Prstem napiš báseň do kosmického prachu na skále v měsíční den, kdy osamíš v tichu, až sám sebe slyšíš.   Duší pohlaď každý verš a hvězdy měj vždy nad sebou. Svitem ti odpustí a tvou cestou tě povedou.   Slovo k slovu, slova k verši, a z nich báseň z prachu – jako my.

Schovám si tě pod květ malé lilie. Chytím v paměti naše poslední chvíle,                 krásnější než jindy, a na tvoji fotografii se budu dívat                 a zapomínat.   Ještě tu jsi na polštáři,                 ani rukou tě nepustím. Slunce i smrt cestují spolu,                 my s nimi – není to zvláštní?                 Copak se sami neopustí? Jsi mi tak vzdálená v blízkosti                 a nepřítomná v přítomnosti. Jsi dotek bolesti.   Schovám si tě pod liliový

Z každého břehu odraz měsíce zrcadlí se ve vody tichém běhu.   Měsíc na nebi ale neví, proč se vody v jezeře vlní a člověk vždy tak blízko počátku i konci, ač mu hvězda života na cestu září.   V té měsíční vodě počátek a konec jsou spíš než protiklady dvě stejné strany jedné cesty.