Až budu modlitbou boha mučit, živý jako kámen v kamení, jen mi listím zašumí. On a já se známe příliš dobře, zapomenout nemůžem, pro nás je jen v bouřích klid a hlubina v duši. A až budu svobodný jako hudba ve večerním tichu. Až budu bezbřehý jako čas. Až prožiju vše v jediném polibku. Jak blízko mu budu pak? Věčně zelenými listy hladí mě a šumí nade mnou milostí.

Jak na moři stopa, kterou loď zanechává, jsme ve stejném čase oba stejní, jedno osamělé volání: Podej mi ruku, lásko, skloň se ke mně blíž a spoj svůj osud s mým.   Vidím své světlo ve tvém a v každém probuzení bojím se, že ho nespatřím. Podobáme se motýlům v podzimním větru prozřetelností unášeným. Jsme ve stejném čase oba stejní, jen jedno osamělé volání.

Město si hlučí pod nebem zmatených hvězd za světla vyšlých ----------------------------------- Jen horská mlha hudbu znít tichem slyší, lidské sny vidí ----------------------------------- I letní nebe ptáci si oblétají dnes všemi směry ----------------------------------- Měsíc se sklání, líbá a neporaní úsměvy noci ----------------------------------- Mysli na želvu – nespěchej, nepolevuj, zdolej svou horu ----------------------------------- Kde milujeme, kde čas je nám věčnos

Zimní krajina nahé země schová ti na rameni jemný dotek ticha. Chůzí se na sníh už nepodepíšeme. Němě posloucháme vítr a nebe. Pláčou jako soucitný Bůh pro člověka. Za námi rozléhá se dálka vzpomínek i let, ale až v této chvíli, která zastavuje čas, chápeme své štěstí, když bere si vše zpět, jak moře vlnu za vlnou. Jsem tu já, anebo ty, nemůžeme-li být oba? Cítíš? Ve stínu smrti jsme více živí. A bolest z odloučení nám lásku zesílí. Lásku, která je ticho mezi slovy a bez

Hodina třpytění stébel trávy.   Hluboko v srdcích pluje tichý hlas vzpomínání. Jarní mlha do vlasů napršela a jak perly ve vlasech se...