Černá po klarinetu

Stále nás něco zanechává stesku,

po celý život po nás sahá.

Bez konce je konec, počátek bez počátku.

Jsme čím dál méně jistí,

když dýchat znamená skoro zemřít.

Těžké je mít, co v okamžiku mizí,

tone jak voda v písčitých šlépějích.

Jsme každá jiným, každý jinou zničeni.

I já ztratil, co jsem mohl – však cosi mě nachází.

Lidé jsou daleko, jak zblízka se míjí,

každý se s nimi cítí sám.

Vymyslí si města

s domy, zdmi, stíny…

Jde jimi nepoznán.

Mám rád ta prázdná letní města

Tichá

s vůní, jež vrací se k akátům.

Kde všechno listí se hned samomluvou rozpovídá

Potom už nespěchám, nespěchám nikam.

Jdu a musím se neustále vracet,

tam kde kámen puká vráskou,

kde pije se víno Panova dechu,

a stromy vypráví

čím dál méně, jak ztrácejí listí.

Vracím se jak do zrcadla

v pohledu až tam,

kde ztrácíš se mi celá,

tak celá, že i sobě se ztrácíš

a bojíš se

zase jak bůh boha.

Já utěšuji tě, že i smrt se smrti bojí.

V tichosti myslím na tebe,

v tichu pouště, jež sní o svém písku.

Stoupat si musím na špičky

a rázem je mi smutněji.

Tak se asi začíná báseň,

neslyšná vráska na dlani.

Každá noc je bez nás dlouhá

(„A svoboda strašná – bez smilování.“)

Zbylými doteky jsme se obnažili.

Zbylými jako květy podzimní.

Jsi labuť

padající střemhlav k zemi,

umírající, zpívající.

Jsi bílá, bílá jsi celá.

A všude samý hrob

A země vysvlečená i z nahoty.

Slova jsou vyšeptalá, my jejich ostrovy

– už neřeknem si, co chtěli jsme si říci.

Už nezazní mé slovo o tvé.

Jsi od krve celá.

A od rosy…

Vše ničím a nic vším člověku v zoufalství.

Je marné hledat k některým slovům rým.

Těch přísah! – ústa pořezaná…

„Máš mě rád?“ – „Mám!“

„Pššt, buďme tiše! Pojďme savanou lásky.“

Tak požírá se hlad a žízeň vypíjí.

Den za dnem poušť dobývá pouští.

Dech je vše, ale i vůně ho zabíjí

jako přání: „Až k srdci, prosím – po ostří!“

Labuť slétla

Jsi černá po klarinetu,

pod sněžením hvězd maličko svoje – cizích spíš.

Co zůstalo ti vlastně ze mě?

Pochovaný klavír v neslyšném hrobě,

jemuž klávesy hrají Ravelovu Pavanu.

Není noc, není den.

Není tady toho víc.

Země je krásná,

jen z veliké dálky

a člověk mrtvý dřív, než zemřít mohl.

Je léto.

Všechno konečně jednou skončí

Vždyť není slzy, co by neoschla

Poprvé jsem umřel

Trávu každé stéblo bolí

Slyšel jsem… teď slýchám ticho,

nešlápne slovo,

i mně je němě

a nechci se…

a leknu se…

Budem se brzy oba, co je to ticho, ticha ptát?