Motýlům v podzimním větru

Jak na moři stopa,

kterou loď zanechává,

jsme ve stejném čase oba stejní,

jedno osamělé volání:

Podej mi ruku, lásko,

skloň se ke mně blíž

a spoj svůj osud s mým.

Vidím své světlo ve tvém

a v každém probuzení

bojím se, že ho nespatřím.

Podobáme se motýlům v podzimním větru

prozřetelností unášeným.

Jsme ve stejném čase oba stejní,

jen jedno osamělé volání.