Světlo vzpomínky

Žijeme životem

tam, kde zabloudil

a dokolečka, dokola kráčí.

Myslíme si, myslíme,

že domov je pocit,

někdy až vyhnanství.

Jak unavené větvoví

chvějí se, chvějí

naše masky mlčení,

a stále jdeme k jiným časům,

stále srůstáme se zemí.

Nasloucháme krokům,

             nepřicházejí.

Čekáme zaklepání,

             neslyšíme nic.

Pochybujeme a zatím

ztrácíme vlasy a odcházíme

             víc, než bychom chtěli.

V mém bloudění

slova za slovem

zeptáš se:

„Jak voním pro růži?“

Mlčím.

Světlo vzpomínky

vidím i v nejtemnější noci.

Nechci dojetí,

a přece v sobě slyším:

„Voníš spánkem, slzami,

             věčným zasněním.“

A všechno je to pravda,

všechno je to lež,

a ani mlčení není odpověď.