Samotářka

Viděl jsem ji v závějích.

Viděl jsem ji v lesích.

Pil vodu z jejích úst.

Jednou duší jsme byli.

Tehdy oči měl jsem plné

stříbřitého věčného světla,

tak třpytila se pro mě Nisa.

Oči ji přestaly vidět,

jen vzpomínky se k ní vrací.

Dnes jako tehdy slyším

tiché vln promlouvání:

„Víš, my řeky jsme samotářky.

Neskládáme si z polibků sloky.

Všechny květy lásky zanášíme do moří

odkud se nenavrátí.“