top of page
Vyhledat

Pranoc

Pranoc kvete hvězdami

a i mech a kapradí sní o květech.

Ledové nože pod hladinou

pavučinných jezer se skrývají

a stromy bez hnutí sní o svých cestách.

Tolik zemí už přešli snem,

přes tolik moří přepluli,

potopili se do hlubin a vody za nimi

v zrcadla se zhladily.

 

Všechno tichne z těchto míst.

Kdo, nebo co je zatišilo?

Tichá jsou jak ticho

za polibkem, ticho

nad mrtvými, ticho

u pramenů a skal, ticho

zenu, v kterém jsme jen písek,

co ztrácí své kruhy.

Každý den má svou ztrátu.

Pijeme zapomnění

a při lámání sedmé pečeti ze závěti

na nás mluví němá moudrost mrtvých.

 

Ptáš se mě, jak odkvétají květy?

Ptám se, jak tíží tě krása?

Ptáš se mě, co vidíš srdcem?

Ptám se tě, kdy budeme ze života a smrti uzdraveni?

 

Měsíc se v úplněk blíží

a do vod padá. Z žíznivých hlubin,

z kterých hledáš důvod se ještě vracet,

nalévá se magický smutek a snění do doby,

kdy pravda je člověku nemocí.

 

Je pranoc, zapalujeme duši

o hvězdy plakající světlem,

které s dnem umírá. Jak hvězdy

jsme od sebe vzdálení, odcizení,

a po sobě, jak hvězdy toužíme ve vlnách

času, který se do monzunů mění.

Unáší naši zakletou loď, co plaví se

v kruhu k ostrovům. Bludně plujem

a ostrovy plují, a nikdy se nepřibližujem,

jen země se nám pomalu otáčí.

 

Mech i kapradí sní tiše o květu,

který neuvadá, a naše lidské ruce se hledají

a naše radost je snad až příliš těžká.

Máš úsměv mezi slzami, vlasy krví slepený,

tak tě tu zanechali ti s očima hadů,

kdo zapalují křídla motýlů.

Ptáš se, kdo drží stráž nad mrtvými?

Ptám se a hlas mi přehlušuje tvé mlčení – nejhroznější

bojiště, nejtemnější vězení…

Comments


Vybrané příspěvky
Archiv
bottom of page