Poesis Melodica

O hudebnosti slova

Myslím, že mnoho básníků intuitivně cítí, že poezie může být hudbou v samotné své struktuře, ale bohužel jen málo z nich se to snaží systematicky prozkoumat. V Melodianě jsem současně zkoumal rytmus, melodii, strukturu verše a jeho schopnost evokovat hudební zážitek. Snažil jsem se zachytit nejen poezii samotnou, ale i její možné hudební podoby – hledání tónů v rytmu slov, harmonii v kontrapunktu významů. Nejedná se proto o klasickou báseň se striktním metrem, ale ani o lyrický esej – spíš o hravé prolínání myšlenek s lyrikou, kde text sám sebe zkoumá, jako by byl skladbou. Někdy cítím v Melodianě více hudby, jindy poezie, ale možná je to jedno a totéž.

Melodiana vznikala jako meditace v básni a stala se básní v meditaci. Původním záměrem bylo spojit v jedno dílo poemu o ženě, která se stala melodií, s lyrickým esejem o hudebnosti slova. Je trochu také o obdivu člověka k lásce, kterou vidí jako dokonalou, která z něj vzniká a má až božskou podobu, ale současně s ní má pocit nedokonalého smrtelníka. Jako když se zamilujete do zpěvačky, která je krásná, božská hlasem, pohyby, názory, ale vám je vesmírně vzdálená. Nicméně, když je živoucí jako vy a vaše životy se k sobě aspoň jedinkrát přiblíží, překonají určitou hranici, může se stát cokoliv. Když se nepřiblíží, je přesto vaše poznání lásky v něčem krásné – jako poznání neskutečně vzácného pocitu. Lásky prostě nikdy nebude příliš mnoho. Myslím si, že podobný pocit obdivu zažívají i umělci. Ví, že z nich vzniká dílo, které je vždycky přesahuje, protože se blíží k dokonalosti, čímž se paradoxně tvůrci víc a víc vzdaluje, a on se za ním ztrácí.

Melodiana je pro mě poetická meditace, která má svou melodii, ale může mít vůbec báseň melodii jako hudební skladba? Nevím, je to otázka, která mě zajímala, tedy jestli báseň může být více slovní melodií než sledem slov – hudební skladbou v samotné struktuře slov. Vím, že ji cítím, snažím se ji zachytit, ale je to těžké, protože má vlastní hudebnost, rytmiku, která nepodléhá pravidlům hudební kompozice, ale přesto rezonuje podobně jako skladba. Už to není pravidelné rytmum, které by se dalo nějakými pravidly komponovat. nebo rým, který by si bylo možné osvojit a bohatou slovní zásobou ozvláštnit. Pokaždé je to pro mě hledání a nalézání kdysi objeveného a kdysi ztraceného.

Zároveň se mi ale Melodiana zdá být něčím víc než jen meditací. Je prostorem slov, kde se žena stává nejen symbolem, ale samotnou melodií, něčím neuchopitelným, plynoucím, věčným v prostoru slov. Možná se tím přibližuje tomu, co hudba dělá s našimi emocemi. Slova mohou být tóny, rytmus básně může být její melodie, a způsob, jakým se verše spojují, vytváří harmonii. Je možné použít variace, cykličnost, litanie, kontrapunkty. Myslím, že pokud má hudba schopnost vyvolat pocity bez potřeby přímého významu, možná to samé dokáže poezie – její melodie může být slyšitelná očima, a především srdcem. Možná, jako by slova dokázala zpívat?

Žánrově bych tedy Melodianu zařadil někam mezi poetickou meditaci, lyrický esej a experimentální poezii. Zaujímá hudební přístup ke slovu, což je pro mě přitažlivé. Slova v ní nejen nesou význam, tvoří obrazy, ale zároveň proudí prostorem jako zvukové vlny – jako by chtěla zpívat. Zachycuje ten nepolapitelný moment, kdy se slova proměňují v melodií a myšlenky plynou jak hudba. Možná zachycení nepolapitelného okamžiku je jedním z nejdůležitějších poslání básníka.

Podobně jako si fotograf rok za rokem fotí svůj oblíbený strom, my básníci si zapisujeme své verše na památku, abychom si uchovali něco prchavého—okamžik života, který se nám podařilo zachytit. Melodiana představuje nejen takový okamžik, ale i nový obzor v mé tvorbě, a proto si zasloužila samostatné místo.