Melodiana

Století za stoletím

slávou umění pokrývá plátna,

ale i ta nejkrásnější byla kdysi prázdná

a prázdnota by po nich zbyla.

Bolestí se z mramoru Mojžíš vytesává,

v bolesti se rodíme, s bolestí

rád cítíš v dlani opiát,

v bolesti mučinkové vůně vchází sen,

ale bolesti jsou jen opuštěným ostrovem.

Umlčeni nocí, vidinami dnů,

někdy musíme odejít,

abychom se mohli vrátit

a zlata ukrajovat, nefentanylovat,

a nežít to, co život nedovolí.

Neplout na lodích, které nekotví.

Jsi jako film ze ztracené země.

Jsi žena, ze které se stala melodie.

Vím, že potkáme se v tichu,

v té dálce, kde se pokaždé ztrácím,

zkamenělý v nohách,

podpírán stébly trávy.

Nebudeš mít strach ženy,

na kterou se už muži nedívají.

Budeš vědět, že život je to, co tvoříš,

ale ta pravda nejdříve musí protéci mezi prsty.

Budeš vědět, že každý román se píše z jedné věty.

A lásku že je nutné odhalovat.

Budeš vědět, kde svítí světlo pro tvé noci.

Ptáci strachu se za bezovým keřem ukrývají

před lovci, kteří rádi střílí ze svých zbraní,

prásk-ta-ra-ta-ta,

a jako by ani nevěděli, co to znamená,

tak jako lidé, když nenarozeným dětem

den za dnem jména vymýšlejí,

jména jako Pixie, Felixie, Řehořka… a ví,

že nezbývá mnoho času do narození.

Vždyť nezbývá čas ani pro básníka,

aby vymýšlel nová slova,

přestože by je jazyk potřeboval.

A tak pokorně svěřujeme těla svá i mysl do rukou božích.

Pohledy k měsíci obracíme,

ale v úplňku nevíme, co s nimi.

Vodou jsme, která v sobě přechovává

sílu rvoucí i diamantové kamení.

Někdy záříme jak severní záře,

jindy jsme stínem vlastního stínu.

Nosíme všude své skalpy – pocity,

jako když po dlouhé cestě najdeme zamčený dům,

jako když slyšíme hřebík klouzající po skle,

jako když si hanobíme duchovní nahotu.

Odhalujeme je znovu a znovu,

neochotní unést vlastní pravdu.

Souostroví paměti

tisíců lidí jako tisíců světů

bloudí nad vodami minulosti,

kde kniha může být památníkem

těm, kteří nemají vlastní hrob,

nad nímž bys šantu rozdrobil

a dál žil a nebloudil.

Kdo chce být lidskou pamětí?

Kdo chce odhalit sedmero soudných pečetí?

Cožpak neví, že světlo ve světle nesvítí?

Z hvězd každá jednou vyhasne

a každá mantra dozní.

Sa Ta Na Ma  

Prach vesmírem proletí ke zrození.

Ra Ma Da Sa

Jak pochopit prachu nekonečný déšť?

Sa Se So Hang

Nic nezmění svět.

Nic nového se neobjeví.

Jsou jen stíny života,

vždy jinde slunce svítí.

A slova bez nás znamenají nic.

Odtékají, kam chtějí

a spojují minulé s budoucím.

Já nebyl, jsem a nebudu.

Mlčel, mluvil a znovu umlknu.

Jdu časem anebo se mnou jde čas?

Z nevíry snad uvěřím.

Zamilovaný na dně nelásky,

s ódou na radost podobný skladateli,

z žen miluji už jen melodii.

Jak měsíc na hlubokém nebi,

v tom silném magnetismu,

nemohu žít ani zemřít.