Jedovina

Slunce dnes nepospíchá k západu.

Prach něhy zbývá házet si na hlavu.

Vina do vína stéká

a snad jen kámen usvědčuje

ze slov, bez významu tak mrtvých,

jako jedovina.

Kolik MĚ mi skutečně patří?

A kdo zůstává, když odchází

i část, kterou jsem měl už za sebe sama?

Vzdálený ve svém věčnu čas rokuje s časem.

Noc za nocí skládá si hvězdy do souhvězdí,

snový prach sype do očí,

a vzpomínky jsou jako křídla pro lety minulostí.