Moře, které si pamatuje

V dálce znovu šumí moře, 

jako srdce, co se nevzdává. 

Každá vlna nese jména,

ale čas je nepoznává.

Miloval jsem, jak milují stíny – 

beze jména, bez návratu, 

každý dotek byl vítr, 

který zanechá jen ztrátu.

Jsi plamen, co hřeje i pálí.

Všechno, co jsi, jsou protiklady.

A přece v tobě hledám smysl,

i když naše hvězdy už popadaly.

Jako lodě v Kolumbově snu 

plujeme dál s vírou bez mapy 

a v každé vlně nových dnů

slyšíme zpívat tiché hlasy.