Vánoční

Když jsou Vánoce, čas zezáhadní.

Promlouvá znameními

a večery jsou unavené vůněmi.

Je cítit v kamení jeho věk.

Je smyté Písmo nekonečné knihy.

Tichem hvězdy to na zemi zazvoní

a výkřiky otázek se dálkou vracejí

vysílenými ozvěnami bez odpovědí.

Noci jako by neztemněly

a všude je trochu cítit lítost

jak lítost houslí mrtvého mistra.

Vzpomínáme, loni jsme pravým koutkem vínem připíjeli:

„Ať každý najde svou modlitbu!“

Potom jdeme spát a vstáváme vysílení hledáním snů

za prvních zblankytnění úsvitu.

Kdosi nám mrazem nadýchal v okna.

A my ještě máme odvahu k mlčení a chtění

tříštit se jako se tříští sklo do střepů.

Svíci času jsme na sebe převrhli.

V plamenech hoříme.

Vítr nám uniká. Květy žízní.

Hodiny minulosti odešly,

ale z nich cosi tu stále voní.

Jdeme se svým snem krajinou potemnění.

Kvete v ní malachit polárních nocí

a krystalují lyrismy,

když hledáme střepy slov.

Tak to jsou Vánoce a my čekáme,

až se obrátí ten neklidný tok roku.