Dotek bolesti

Schovám si tě pod květ malé lilie.

Chytím v paměti naše poslední chvíle,

                krásnější než jindy,

a na tvoji fotografii se budu dívat

                a zapomínat.

Ještě tu jsi na polštáři,

                ani rukou tě nepustím.

Slunce i smrt cestují spolu,

                my s nimi – není to zvláštní?

                Copak se sami neopustí?

Jsi mi tak vzdálená v blízkosti

                a nepřítomná v přítomnosti.

Jsi dotek bolesti.

Schovám si tě pod liliový květ.

Neopustím vzpomínky,

                co pomohou nám přežít.

Neztratím čas všech těch let,

                kterým už nemůžeme čelit.

Den za dnem

budu se na tvou fotografii dívat,

                nejistě obracet,

                všechny barvy zapomínat.

A pokaždé mě zabolí,

                že zůstáváš jí věrnější

                než mojí paměti – jen bez lásky,

                                a to mě utěší.

Budeme pak žít blízko víře,

                co rodí se z bolesti

                               a probouzí?