Cesta za slovem

Znavené slunce,

než půjde spát ve zlatě,

svět umyje světlem

a poškádlí stín

ve vřelém tichu lip.

Poslední září se v řece rozplyne

a oblékne sametový plášť noci.

Stíny si v klidnou hladinu voda nakreslí

pod hvězdy šeptající své touhy

do větví stromů. V setmění se zachvějí

přesličky s kapradím,

a skřivánci, za dne tisíckrát přeslechnutí,

svůj čas po tichu poznávají

a hlasem k písni se vrací.

Ty chvíle, kdy příroda odpovídá

na jemné volání noci,

život na kost mi obnažují

a tlukot srdce obnovují.

Znovuzrozený v tichu

            poznávám svůj čas

a v tom sebetonutí raději než Davidově hudbě

myšlenkám naslouchám.

Má cesta je cesta za slovem.

V pondělí trochu humoreska o Ježíši v kostce mýdla.

V úterý je o vínu, které si tiše sládne,

a po kterém se sladce zpívá.

Ve středu se s láskou procházím po nebeských duhách

            a pak plujeme po dešti, který se nerozplývá.

Ve čtvrtek nikdy nezapomínám, že každá věta je čin.

V pátek jsem člověk zbavený slov i osobnosti.

V sobotu explozí vědomí destruuju ideály.

A v neděli jen slova zanechávám… tak jako člověk

rozpadám se a znovu skládám.