Zimní krajina nahé země schová ti na rameni jemný dotek ticha. Chůzí se na sníh už nepodepíšeme. Němě posloucháme vítr a nebe. Pláčou jako soucitný Bůh pro člověka. Za námi rozléhá se dálka vzpomínek i let, ale až v této chvíli, která zastavuje čas, chápeme své štěstí, když bere si vše zpět, jak moře vlnu za vlnou. Jsem tu já, anebo ty, nemůžeme-li být oba? Cítíš? Ve stínu smrti jsme více živí. A bolest z odloučení nám lásku zesílí. Lásku, která je ticho mezi slovy a bez