Jaro jde… A pak sněží… Mraky stále se proměňují, jako by hledaly sebe, za noci modré, modré a tmavé, nic nepoví čas po čase. Zná srdce...

Jdou sněhem – a nemyslí na nic. Drží ticho plné zvonků i led v dlani. Jsou tišší, tišší při vzpomínce, opatrně se jí dotýkají – jako...

To v jednom okamžiku střípkem zabít krále i básníka. Jen ukázat, že zabít můžu kohokoliv. To jsem já. Žiju ve vínu, a přece bych chtěl...

Stále nás něco zanechává stesku, po celý život po nás sahá. Bez konce je konec, počátek bez počátku. Jsme čím dál méně jistí, když dýchat...

Sněží Tiše Celý den Tisíce peříček Ptám se, co z toho? Vrátí se čas nazpátek?