V zelené noci sadu trhám jablka poraněná tajemstvím jara. Nic víc než ticho, s námi – bez stínu, jako svědek hledání času ve spleti...

Plyne voda beze slova – blyštivá, nám blízká. Mlčíme jako ona, umlčeni bezslovím. Drobíme z chleba střídu divokým husám na hladinu den za...

Déšť je rodičem květů a my okamžiky věčnosti, kouzlivá mlha, jež stále se mění, stále se hledá, a všemu je ničím a ničemu vším......

Jaro jde… A pak sněží… Mraky stále se proměňují, jako by hledaly sebe, za noci modré, modré a tmavé, nic nepoví čas po čase. Zná srdce...

Jdou sněhem – a nemyslí na nic. Drží ticho plné zvonků i led v dlani. Jsou tišší, tišší při vzpomínce, opatrně se jí dotýkají – jako...