Jak na moři stopa, kterou loď zanechává, jsme ve stejném čase oba stejní, jedno osamělé volání: Podej mi ruku, lásko, skloň se ke mně blíž a spoj svůj osud s mým.   Vidím své světlo ve tvém a v každém probuzení bojím se, že ho nespatřím. Podobáme se motýlům v podzimním větru prozřetelností unášeným. Jsme ve stejném čase oba stejní, jen jedno osamělé volání.

Zimní krajina nahé země schová ti na rameni jemný dotek ticha. Chůzí se na sníh už nepodepíšeme. Němě posloucháme vítr a nebe. Pláčou jako soucitný Bůh pro člověka. Za námi rozléhá se dálka vzpomínek i let, ale až v této chvíli, která zastavuje čas, chápeme své štěstí, když bere si vše zpět, jak moře vlnu za vlnou. Jsem tu já, anebo ty, nemůžeme-li být oba? Cítíš? Ve stínu smrti jsme více živí. A bolest z odloučení nám lásku zesílí. Lásku, která je ticho mezi slovy a bez

Hodina třpytění stébel trávy.   Hluboko v srdcích pluje tichý hlas vzpomínání. Jarní mlha do vlasů napršela a jak perly ve vlasech se...

Jsme modlitba, a jsme hřích, žijeme z obětí svých, a bolí náš dvojí hlas jedné řeči.

Až jednou se unavíš, vždyť i slunce světlem se unaví, mysli na noc, která ho denně osvobodí. A ztrácíš-li v sobě den a myšlenky ti jen...