Stále nás něco zanechává stesku, po celý život po nás sahá. Bez konce je konec, počátek bez počátku. Jsme čím dál méně jistí, když dýchat znamená skoro zemřít. Těžké je mít, co v okamžiku mizí, tone jak voda v písčitých šlépějích. Jsme každá jiným, každý jinou zničeni. I já ztratil, co jsem mohl – však cosi mě nachází. Lidé jsou daleko, jak zblízka se míjí, každý se s nimi cítí sám. Vymyslí si města s domy, zdmi, stíny… Jde jimi nepoznán. Mám rád ta prázdná letní města Tichá s vůní, jež vrací se k akátům. Kde všechno listí se hned samomluvou rozpovídá Potom už nespěchám, nespěchám nikam. Jdu a musím se neustále vracet, tam kde kámen puká vráskou, kde pije se víno Panova dechu, a stromy vyprá