Hřmí Za ruce, za nohy, za oči. V dálce, Kde nebe je nejtenčí, Dohořívá maceška. V trhlinách spánku Vítr ji ohýbá k zemi Nezralou touhou A ona zní. Vytrhává kořeny života Jako my, když… Je v nás příliš člověka, A příliš vydýcháno za lásku vyhrabávanou Z vlasů, jak podzimní listí zasněným. Zase není Ta, co měla být, Včera, dnes, zítra. Cítím se potřísněný A ránem pořezaný až běda. Jako ryba se vodě neozývá Mlčím Jako moře hlavou bije o balvany Léčím Jako vítr, který mraky honí,

V zelené noci sadu trhám jablka poraněná tajemstvím jara. Nic víc než ticho, s námi – bez stínu, jako svědek hledání času ve spleti labyrintů dní, jenž prosí, nechte mě s tím, co bolí, se smutkem v očích zakletým, když srdce do konečků prstů odtéká. Žiju zimu, která se nevzdá jaru. Má křídla stínů i lodě sněhů, a těší polibkem ty, co se dívají z křížů. Z výšky vyslovuji do tmy Tvé jméno. Dozrálý, jako báseň poztrácenými verši. Vidím Tě vzdálenější než všechny hvězdy nebe, Cít

Plyne voda beze slova – blyštivá, nám blízká. Mlčíme jako ona, umlčeni bezslovím. Drobíme z chleba střídu divokým husám na hladinu den za dnem víc zní vody smích, vody smích. Šla pomalu – my s ní – neúnavně světlem do tmy noci, kterou neodpláčem, nevíme ani kdy začít pod tou bílou skvrnou vesmíru. Je nám mlčení zas k umlčení, dočasnost dočasná, čas, kdesi v dálce za stíny mraků, ubíjíme lahvemi od vína. Lovci v noci husy zavraždili. Stín jejich mizí do svítání. Jako by peřím