Jaro jde… A pak sněží… Mraky stále se proměňují, jako by hledaly sebe, za noci modré, modré a tmavé, nic nepoví čas po čase. Zná srdce...

Jdou sněhem – a nemyslí na nic. Drží ticho plné zvonků i led v dlani. Jsou tišší, tišší při vzpomínce, opatrně se jí dotýkají – jako...

To v jednom okamžiku střípkem zabít krále i básníka. Jen ukázat, že zabít můžu kohokoliv. To jsem já. Žiju ve vínu, a přece bych chtěl...