Vydání autobiografického románu Cesta na konec noci (Voyage au bout de la nuit, 1932) patří v literární historii k naprosto jedinečným milníkům, a to zcela po právu. Francouz Ferdinand Bardamu v knize líčí svou cestu od zákopů 1. světové války, přes africkou kolonii a „snové“ USA, zpátky do vlasti. Vypráví o té lidské cestě, po níž si člověk jen zřídka kdy klidně vykračuje – častěji zběsile utíká, i když není kam. Bardamovi je život spíše nocí než krásným slunečným dnem. Putuje až na její konec, jenomže co čeká na konci noci? Nic? Noc překračující den? Anebo dokonce smrt? Célinovo alter ego bez oddechu vypráví a mezi řečí trousí černé plivance na 20. století. Románu nechybí humor ani nezam

Jaro jde… A pak sněží… Mraky stále se proměňují, jako by hledaly sebe, za noci modré, modré a tmavé, nic nepoví čas po čase. Zná srdce ticha - sahá na ně. Jsou smutné, lidské, plné žádostí. Neví, komu život svěří. Každému jaro kvete... zima sněží... Bojí se, že poraní, že neví ani, zda hojí se smutkem anebo radostí. Les nad řekou větve věsí a ty černé vody vrací se do beznadějné noci jako rozpíjivé akvarely. Louky prochladly, motýli už k nám neletí, a tam, kde vlci tančili, zanechali skvrny smrti. Noc blízká je na tisíce mílí. Sníh cítit je, ale nepadá. A země mlčí, přesto dosud mrtvá není. Voní tak čerstvě a tajnosnubně, jak před utržením květ. Je chvíle, kdy každý si zpovědi žádá. Odprosit