Vydání autobiografického románu Cesta na konec noci (Voyage au bout de la nuit, 1932) patří v literární historii k naprosto jedinečným milníkům, a to zcela po právu. Francouz Ferdinand Bardamu v knize líčí svou cestu od zákopů 1. světové války, přes africkou kolonii a „snové“ USA, zpátky do vlasti. Vypráví o té lidské cestě, po níž si člověk jen zřídka kdy klidně vykračuje – častěji zběsile utíká, i když není kam. Bardamovi je život spíše nocí než krásným slunečným dnem. Putu

Jaro jde… A pak sněží… Mraky stále se proměňují, jako by hledaly sebe, za noci modré, modré a tmavé, nic nepoví čas po čase. Zná srdce ticha - sahá na ně. Jsou smutné, lidské, plné žádostí. Neví, komu život svěří. Každému jaro kvete... zima sněží... Bojí se, že poraní, že neví ani, zda hojí se smutkem anebo radostí. Les nad řekou větve věsí a ty černé vody vrací se do beznadějné noci jako rozpíjivé akvarely. Louky prochladly, motýli už k nám neletí, a tam, kde vlci tančili, z