Je ve mně mříž tvého těla Stále jsi se mnou, jen léty unavená Podobáš se klasu, který vítr nalomí Jdeš jako déšť, jenž neví, kam prší Jsi vášnivá touha rozedřít si strupy, sledovat krev stékající rubínovou slzou na ubrusy a síť náhrdelníku ji dnes už nezachytí. Jsi mříží, kmeny stromů v lese, A vrásčitého se dotýká jen kdo bloudí, Kdo útěchu hledá v neměnném Čase – Prostoru V neměnné Větě Jsi ve mně mříž A kdo ví, kam až klesá, co jsme milovali…
