Hodiny pomíjí, ale opomíjí prach spánků na obočí muže, který neví, tuší jen, že zbývají mu stíny na zdi, že minulost je, když vidí, co nevidí a proto už nenechá slunce zajít blízko stromu vedle staré řeky, kterou chtěl kdysi zakalit duhou, kde kos chodí kolem jámy v zemi východního západu, podpírá Buddhu, když pláče, že mu lotosy trhají, a hledá nepřítele před papírovým domem. Zvědavě jako Alenka za zrcadlem. Má dvě silné nohy, požehnání Babylonu, ale je otrávený z boje. Nevnímá velký rozdíl mezi extází a beznadějí, jestliže stále jenom chlad nervem prochází. Voláním divočiny kos rozbíjí ticho Rilkovské věže, zpívá na andulčím vrchu O malinovém nebi a vějířích vánku O stínech Filipín, vonnýc