top of page
  • scribd_edited
  • Goodreads
  • wc-pinwheel
  • Kosmas
Vyhledat

William Shakespeare - Bouře


„Peklo je prázdné! Ďáblové jsou tu!“



Romance Bouře (The Tempest, 1611), pohádkové drama s magickými a komickými prvky, zaujímá v Shakespearově díle výjimečné postavení. Vzpomínky, skutečnost a sny se v jeho pěti jednáních slévají do jediného proudu života, který teče krajinou iluze. Bouře je poslední divadelní hra, kterou Shakespeare napsal samostatně, a svým vyzněním připomíná tvůrčí testament velkého dramatika alžbětinské doby. Zahajuje ho v první scéně mořskou bouří, která způsobí ztroskotání lodi. Bouři vyvolal mág Prospero, protože se chce pomstít vlastnímu bratru Antoniovi a neapolskému králi Alonsovi za to, že ho připravili o milánské vévodství. Příběh se odehrává na pustém ostrově, kde Prospero žije ve vyhnanství s dcerou Mirandou a dvěma sluhy – netvorem Kalibanem a vzdušným duchem Arielem. Ostrovu dříve vládla čarodějnice Sykorax, Kalibanova matka, kterou Prospero zabil. Posádka lodi bloudí po pustém pobřeží a jsou vystaveni na milost a nemilost Prosperovi, který chystá pomstu. Pomstít se chce také Kaliban. Setkáním Alonsova syna Ferdinanda s Mirandou však vstupuje do příběhu láska. Překonají-li oba trápení, které je v Shakespearových hrách zkouškou lásky, mohlo by vše dospět ke konci, kdy se zapomene, co bylo na začátku. Nebude to pak vše ale jenom sen?


Shakespeare se v Bouři zabývá mnoha tématy a motivy, které ho zajímaly celý život a kterými odkazuje na svá předchozí díla. Ve hře se vzájemně prolínají intriky, zrada, pomsta, nezodpovědný postoj k moci, velká láska, vztah otce a dcery. Ústředním tématem je však odpuštění, které zazní i na konci hry: „Když odpustíte mi, já vím, že zbavíte se vlastních vin.“ Shakespearovo odpuštění ale není jen náboženským přesvědčením, nebo projevem ctnosti a šlechetnosti, které se staví nad mstu. V Shakespearově odpuštění starý život končí a nový začíná. Dochází k proměně lidské duše, která s sebou přináší naději na lepší život.


Děj hry je zahalený v mlze času a neskutečna. Souzní s autorovým neustálým tázáním, co je skutečnost, sen, iluze a plynutí času? Tázání, které vyústí do Prosperova prozření: „Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.“ Pozoruhodné je ve hře ztotožnění mága s umělcem v postavě Prospera, jehož magie je prospěšným uměním. Tvůrčí silou lidského ducha se snaží o usmíření a nastolení harmonického života. Prosperova bouře není nezkrotnou přírodní silou, ale tvůrčím činem plánovaným až s divadelním nasazením. Postava Prospera bývá vykládána jako Shakespearovo alter ego, protože svými kouzly připomínajícími tvůrčí invenci řídí osudy postav a posouvá děj. Na konci se rozhodne vzdát svých mocných kouzel a opustit ostrov, čímž připomíná dramatikův odchod z Londýna. Shakespeare se prostřednictvím Prosperova epilogu loučí s kariérou divadelníka, děkuje publiku a oznamuje návrat do rodného Stratfordu nad Avonou.


Zajímavou a na interpretaci poměrně složitou postavou je Miranda – inteligentní, ale zdánlivě naivní dívka, která má všechny lidi a svět za krásné a trpí s trpícími. Její laskavost neplatí jen pro Kalibana, který se jí hnusí. Kdysi ho litovala, učila řeč, ale on ji málem znásilnil. Miranda byla vychována bez žen („neviděla jsem žádnou ženskou tvář – jen v zrcadle tu svou“) a je Prosperovou „třetinou života a smyslem bytí“. Je jeho „andělem strážným, v jejímž každém úsměvu se směje nebe a dává odvahu dál žít“. Jejich vztah je vztahem otce a dcery, kdy on chce být milující a na dceru ve výchově přísný, ale nedovede to, a dcera chce být otci ve všem jako dítě poslušná, jen v lásce už jako žena nemůže. Miranda je jediná ženská postava ve hře, v čemž je možné spatřovat metaforu k dobové kultuře a společnosti, v níž dominují muži. Nahlíženo současnou optikou, Miranda ve hře poslušně přijímá roli v patriarchálním řádu a podřizuje se otci. V jeho očích má jen zůstat cudná do svatby a o nic víc neusilovat („při své cudnosti, co ozdobou je mého věna“). Nicméně, Prospero ji vzdělává, aby jen v marnivostech neztrácela čas jako jiné princezny. I ve vzdělání dcery ale projevuje svou vůli, stejně jako v jejím seznámení s Fernandem. Zůstává tak otázkou, zda dívka svobodně začíná jednat až láskou k Fernandovi, nebo u snoubence jen pokračuje ve své podřízené roli.


Bouře je pozoruhodná také propojením žánrů. Hra obsahuje hudbu a písně, které navozují ducha kouzel na ostrově. Ve čtvrtém dějství slouží svatební maškaráda zase jako hra ve hře a přispívá k podívané, alegorii a vznešenému jazyku. Komickými postavami šaška Trinkula a opilce Stefana vnáší Shakespeare do hry komické prvky, které jako v životě vždy narušují romantickou, snovou nebo tragickou atmosféru. Shakespeare ale také nastavuje kritická zrcadla své době a lidem: „V Anglii i z obludy může vzejít lepší pán. Chromýmu žebrákovi nedaj ani groš, ale jak uviděj mrtvýho Indiána, solej prachy.“


Bouře se od Shakespearových komedií, tragédií a historických her odlišuje svobodomyslnou tvůrčí invencí, která dodává hře jedinečnou atmosféru a příběhu tajemství. Je vlastně Prosperovou hrou ve hře, kterou vyvolá tvůrčí bouří a jako v experimentu se v ní snaží o proměnu lidské duše, smíření a nastolení harmonie. Zároveň je ale Bouře divadelní hrou, která klade na divadelníky nemalé inscenační nároky a divákovi předkládá nelehké jádro renesanční filozofie zahalené jinotajem. Hra někdy dokonce bývá považována za alegorii Evropanů kolonizujících cizí země. Nicméně, od svého vzniku je hra bohatým a vyhledávaným zdrojem inspirace pro mnohé umělce. Bouře se dočkala například operní podoby, kterou v 19. století složil Zdeněk Fibich. V 20. století pak režisér Derek Jarman, který filmovou adaptaci Bouře (1979) připravoval několik let, v poznámkách ke scénáři uvádí: „Doufám, že se mi podaří zachytit něco z tajemství a atmosféry předlohy, aniž bych upadl do teatrálnosti.“ Filmové adaptace Bouře však už od té první z roku 1908 bývají přijímány spíš rozporuplně, na rozdíl od jiných Shakespearových her.


Jedinečný český překlad hře věnoval Martin Hilský. Bouře byla v roce 2007 poprvé uvedena na Letních shakespearovských slavnostech v Praze a úspěšně se hrála tři roky po sobě. V roce 2023 připravilo Bouři režijní duo SKUTR. V roli Prospera vystoupil David Prachař, ducha Ariela ztvárnil Csongor Kassai a Mirandu Eliška Křenková.


Divadelní hru v překladu Martina Hilského vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2007, které vydalo i další významná díla autora (Hamlet, dánský princ; Sonety; Král Lear).

 

Recenze byla zveřejněna 23. června 2024 na Goodreads a Kosmas. Bibliografické údaje: William Shakespeare BOUŘE

Nakladatel: Atlantis


Z angličtiny přeložil a Poznámku překladatele napsal Martin Hilský

Originál: The Tempest

Typografie Zdeněk Ziegler

Počet stran: 106 s.

Vazba: brožovaná bez přebalu

Formát: 140 x 185 mm

Rok vydání: 2007

2. vydání, 3. dotisk (2021)

277. publikace

ISBN: 978-80-7108-288-0

EAN: 9788071082880v

Vybrané příspěvky
Archiv

V případě dotazů, prosím, kontaktujte autora nebo vydavatele:

© 2016-2025 Matouš Čihák
All rights reserved, including the right of reproduction in whole or in part in any form.

All texts and illustrations may not be reused without prior consent from Matouš Čihák. To obtain permission to use the text, please contact author here
bottom of page