William Shakespeare - Bouře
„Peklo je prázdné! Ďáblové jsou tu!“
Romance Bouře (The Tempest, 1611), pohádkové drama s magickými a komickými prvky, zaujímá v Shakespearově díle výjimečné postavení. Vzpomínky, skutečnost a sny se v jeho pěti jednáních slévají do jediného proudu života, který teče krajinou iluze. Bouře je poslední divadelní hra, kterou Shakespeare napsal samostatně, a svým vyzněním připomíná tvůrčí testament velkého dramatika alžbětinské doby. Zahajuje ho v první scéně mořskou bouří, která způsobí ztroskotání lodi. Bouři vyvolal mág Prospero, protože se chce pomstít vlastnímu bratru Antoniovi a neapolskému králi Alonsovi za to, že ho připravili o milánské vévodství. Příběh se odehrává na pustém ostrově, kde Prospero žije ve vyhnanství s dcerou Mirandou a dvěma sluhy – netvorem Kalibanem a vzdušným duchem Arielem. Ostrovu dříve vládla čarodějnice Sykorax, Kalibanova matka, kterou Prospero zabil. Posádka lodi bloudí po pustém pobřeží a jsou vystaveni na milost a nemilost Prosperovi, který chystá pomstu. Pomstít se chce také Kaliban. Setkáním Alonsova syna Ferdinanda s Mirandou však vstupuje do příběhu láska. Překonají-li oba trápení, které je v Shakespearových hrách zkouškou lásky, mohlo by vše dospět ke konci, kdy se zapomene, co bylo na začátku. Nebude to pak vše ale jenom sen?
Shakespeare se v Bouři zabývá mnoha tématy a motivy, které ho zajímaly celý život a kterými odkazuje na svá předchozí díla. Ve hře se vzájemně prolínají intriky, zrada, pomsta, nezodpovědný postoj k moci, velká láska, vztah otce a dcery. Ústředním tématem je však odpuštění, které zazní i na konci hry: „Když odpustíte mi, já vím, že zbavíte se vlastních vin.“ Shakespearovo odpuštění ale není jen náboženským přesvědčením, nebo projevem ctnosti a šlechetnosti, které se staví nad mstu. V Shakespearově odpuštění starý život končí a nový začíná. Dochází k proměně lidské duše, která s sebou přináší naději na lepší život.
Děj hry je zahalený v mlze času a neskutečna. Souzní s autorovým neustálým tázáním, co je skutečnost, sen, iluze a plynutí času? Tázání, které vyústí do Prosperova prozření: „Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.“ Pozoruhodné je ve hře ztotožnění mága s umělcem v postavě Prospera, jehož magie je prospěšným uměním. Tvůrčí silou lidského ducha se snaží o usmíření a nastolení harmonického života. Prosperova bouře není nezkrotnou přírodní silou, ale tvůrčím činem plánovaným až s divadelním nasazením. Postava Prospera bývá vykládána jako Shakespearovo alter ego, protože svými kouzly připomínajícími tvůrčí invenci řídí osudy postav a posouvá děj. Na konci se rozhodne vzdát svých mocných kouzel a opustit ostrov, čímž připomíná dramatikův odchod z Londýna. Shakespeare se prostřednictvím Prosperova epilogu loučí s kariérou divadelníka, děkuje publiku a oznamuje návrat do rodného Stratfordu nad Avonou.
Zajímavou a na interpretaci poměrně složitou postavou je Miranda – inteligentní, ale zdánlivě naivní dívka, která má všechny lidi a svět za krásné a trpí s trpícími. Její laskavost neplatí jen pro Kalibana, který se jí hnusí. Kdysi ho litovala, učila řeč, ale on ji málem znásilnil. Miranda byla vychována bez žen („neviděla jsem žádnou ženskou tvář – jen v zrcadle tu svou“) a je Prosperovou „třetinou života a smyslem bytí“. Je jeho „andělem strážným, v jejímž každém úsměvu se směje nebe a dává odvahu dál žít“. Jejich vztah je vztahem otce a dcery, kdy on chce být milující a na dceru ve výchově přísný, ale nedovede to, a dcera chce být otci ve všem jako dítě poslušná, jen v lásce už jako žena nemůže. Miranda je jediná ženská postava ve hře, v čemž je možné spatřovat metaforu k dobové kultuře a společnosti, v níž dominují muži. Nahlíženo současnou optikou, Miranda ve hře poslušně přijímá roli v patriarchálním řádu a podřizuje se otci. V jeho očích má jen zůstat cudná do svatby a o nic víc neusilovat („při své cudnosti, co ozdobou je mého věna“). Nicméně, Prospero ji vzdělává, aby jen v marnivostech neztrácela čas jako jiné princezny. I ve vzdělání dcery ale projevuje svou vůli, stejně jako v jejím seznámení s Fernandem. Zůstává tak otázkou, zda dívka svobodně začíná jednat až láskou k Fernandovi, nebo u snoubence jen pokračuje ve své podřízené roli.
Bouře je pozoruhodná také propojením žánrů. Hra obsahuje hudbu a písně, které navozují ducha kouzel na ostrově. Ve čtvrtém dějství slouží svatební maškaráda zase jako hra ve hře a přispívá k podívané, alegorii a vznešenému jazyku. Komickými postavami šaška Trinkula a opilce Stefana vnáší Shakespeare do hry komické prvky, které jako v životě vždy narušují romantickou, snovou nebo tragickou atmosféru. Shakespeare ale také nastavuje kritická zrcadla své době a lidem: „V Anglii i z obludy může vzejít lepší pán. Chromýmu žebrákovi nedaj ani groš, ale jak uviděj mrtvýho Indiána, solej prachy.“
Bouře se od Shakespearových komedií, tragédií a historických her odlišuje svobodomyslnou tvůrčí invencí, která dodává hře jedinečnou atmosféru a příběhu tajemství. Je vlastně Prosperovou hrou ve hře, kterou vyvolá tvůrčí bouří a jako v experimentu se v ní snaží o proměnu lidské duše, smíření a nastolení harmonie. Zároveň je ale Bouře divadelní hrou, která klade na divadelníky nemalé inscenační nároky a divákovi předkládá nelehké jádro renesanční filozofie zahalené jinotajem. Hra někdy dokonce bývá považována za alegorii Evropanů kolonizujících cizí země. Nicméně, od svého vzniku je hra bohatým a vyhledávaným zdrojem inspirace pro mnohé umělce. Bouře se dočkala například operní podoby, kterou v 19. století složil Zdeněk Fibich. V 20. století pak režisér Derek Jarman, který filmovou adaptaci Bouře (1979) připravoval několik let, v poznámkách ke scénáři uvádí: „Doufám, že se mi podaří zachytit něco z tajemství a atmosféry předlohy, aniž bych upadl do teatrálnosti.“ Filmové adaptace Bouře však už od té první z roku 1908 bývají přijímány spíš rozporuplně, na rozdíl od jiných Shakespearových her.
Jedinečný český překlad hře věnoval Martin Hilský. Bouře byla v roce 2007 poprvé uvedena na Letních shakespearovských slavnostech v Praze a úspěšně se hrála tři roky po sobě. V roce 2023 připravilo Bouři režijní duo SKUTR. V roli Prospera vystoupil David Prachař, ducha Ariela ztvárnil Csongor Kassai a Mirandu Eliška Křenková.
Divadelní hru v překladu Martina Hilského vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2007, které vydalo i další významná díla autora (Hamlet, dánský princ; Sonety; Král Lear).
Recenze byla zveřejněna 23. června 2024 na Goodreads a Kosmas.
Bibliografické údaje:
William Shakespeare
BOUŘE
Nakladatel: Atlantis
Ediční řada: William Shakespeare, český
Z angličtiny přeložil a Poznámku překladatele napsal Martin Hilský
Originál: The Tempest
Typografie Zdeněk Ziegler
Počet stran: 106 s.
Vazba: brožovaná bez přebalu
Formát: 140 x 185 mm
Rok vydání: 2007
2. vydání, 3. dotisk (2021)
277. publikace
ISBN: 978-80-7108-288-0
EAN: 9788071082880v