Utopené břehy

V Kamigatské oblasti mají vázané košíky na svačinu, které použijí jen jediný den, když se jdou dívat na květiny. Po návratu je zahodí na zem a pošlapou. Konec je důležitý u všech věcí.

Hagakure

Tsunetomo Yamamoto

„NEMŮŽU TOMU UVĚŘIT! Už kvalifikace byla snová. S tímhle cílem jsem na olympiádu přijel. Všechno si to sedlo. Prvních sto metrů bylo perfektních. Vyšlo to!“

„Blahopřeji! Je to váš jedenáctý plavecký rekord. Fenomenální úspěch. Myslíte na další zlepšení? Kde stále berete motivaci?“

„Tak určitě! Ten okamžik štěstí za tu dřinu prostě stojí. A co dál? Nekonečno je můj cíl! Je tady skvělá atmosféra, diváci nás ženou dopředu, ale já se snažím soustředit sám na sebe. Něco vám řeknu…“

Muž vypnul televizi a přešel váhavě k oknu. Zadíval se do dálky na rozbouřené moře zkrápěné závěsy deště. Moře si pohrávalo s loděmi v přístavu tak lehce, jako by byly pouhým listím, a on si pomyslel, že je vlastně také jen hnijící list, s kterým si dějiny hrají, než ho potopí. A jeho lidé, rodina, přátelé za tím mořem dál umírají, jenomže nikoho to tady už nezajímá, spíš obtěžuje. Chápal to, chápali to všichni. Žili raději olympiádou, tou oslavou života. A kdyby nebyla, žili by něčím jiným. Rozhodně ne umíráním někoho, kdo je vzdálený tisíce mil a prosí o pomoc. Vysvětlili mu to jasně. V politice je důležité za každých okolností rozlišovat důležité od nedůležitého, a to důležité odkládat, co to jde.

Muž sledoval pestrobarevné státní vlajky na fasádě hotelu. Zmítaly se ve větru a vzájemně se pleskaly, objímaly, odvracely jedna od druhé. Našel i tu, pod kterou vyrůstal, ale odvrátil zrak. Pomyslel si, běda tomu, kdo má dneska ještě vlast, a znechuceně zahodil cigaretu z okna. Vyčítal si, že opět začal kouřit. Vlastně to zpozoroval až teď.

Zazvonil hotelový telefon. Neklidným pohybem ruky si uvolnil kravatu a zvedl sluchátko.

„To se nepovedlo,“ ozvalo se na druhé straně a muž se zklamaně posadil. Čekal někoho jiného. Vždycky čekal někoho jiného…

„Ne, to se nepovedlo.“

„Viděli to všichni, všichni! Proč ses nechal vyprovokovat?“

„Vždyť víš, někdy prostě zasněží i v dubnu. Chtěli to tak, prostě to tak chtěli. Dali mi na výběr odejít s otroctvím, nebo válkou. Kdybych si vybral otroctví, válku bych dostal taky. Nedalo se nic dělat. Byla to past na mě, na nás všechny, co věří, že ještě můžeme věřit. Smějí se nám. Myslí si, že jsme naivní, ale my prostě nemáme na výběr, pokud nechceme věřit jenom v náš konec. Víš, oni si ještě rádi hrají s vojáčky v dětských pokojích. My už to nedovedem.“

Zavěsil. Přešel opět k oknu a pozoroval moře. Myslel na jeho temnou hlubinu, kde je klid a ticho. Vzpomínal na potápění v dětství, kdy s kamarády soutěžili, kdo vydrží déle pod hladinou. Cítil se v té hlubině vždycky tak osamělý, ale dneska by se tam rád schoval, protože v tomhle pokoji byl ještě osamělejší. Vzpomínal i na první lásku, kterou poprvé potkal na pláži. Měl s ní tehdy pocit, že jedna láska na jeden život je až moc. Z dálky se mu zdálo, jako by ve vlnách někdo plaval. Zřejmě nějaký blázen podobný jemu, který v rozbouřeném moři plave ze všech sil k utopeným břehům. Cítil se unavený a s námahou se nadechoval. Zatáhl závěs, sundal sako, zul boty a lehl si na postel. Vzal knihu z nočního stolku a četl stránku, kde naposledy skončil:

Když se vaše mysl pohybuje sem a tam, nikdy nedojde k závěru, že je třeba rozlišovat. S intenzivním, svěžím a neochabujícím duchem člověk učiní své úsudky během sedmi nádechů. Jde o to, abyste byli odhodlaní a měli ducha, který se probije až na druhou stranu…

Přestože nechtěl, usnul.

A zatímco muž snil, dole v moři se žena topila. Sváděla poslední bitvu, tu opravdu poslední, která prohrává válku. Několikrát se napila slané studené vody a cítila, že pro ni zbývají už poslední paprsky slunce. Dál měla přijít jen tichost smrti. Ztratila orientaci. V nohách cítila křeče a ruce jí ochabovaly. Z vln zahlédla ještě břeh, hotel, okno a v něm postavu, ale možná to byl ve větru chvějící se závěs. Kdyby se ten zatracený člun nepřevrhl, mohla už touhle dobou být s ostatními na druhém břehu a začít nový život. Zbavená opovržení a nelítosti. Jenomže ona, ať se vydala kamkoli, musela prostě prohrát. Od určitého okamžiku, kdy přešla hranici své vlasti, už každá její další cesta byla jen útěkem do neznáma za ničím. Bludnou poutí, kdy se cizí stávalo cizejší, a den za dnem byl nepřetržitým řetězcem ztrát, až se nakonec její jedinou jistotou stala nejistota. Zalapala po dechu a ocitla se pod hladinou. Všechno kolem ní bylo náhle tiché, klidné, temné. A bylo pro ni teď až příliš lákavé odevzdat se té tajuplné hlubině. Cítila svou poslední bolest hlavy a žádné, žádné obavy. Zapomínala na svět, který na ni zapomněl už dávno.

Muž se probudil ráno za svítání. Cítil se odpočatý, a ještě před snídaní se rozhodl projít se svou americkou kolií po pobřeží. Moře se přes noc uklidnilo a lidé zatím spali, takže si při procházce užívali pomalého probouzení města a společně strávený čas. Cestou se muž zastavil v obchodě. Koupil noviny a několik psích piškotů. Kolie na něho nedočkavě čekala venku s ostatními žebrajícími. „Rozhodně se doba změnila. Dříve se žebralo u katedrál, dnes u supermarketů,“ myslel si muž a dal nedočkavé kolii dva piškoty.

Vydali se k pobřeží. Muž se ponořil do novin, ve kterých si přečetl, kromě velebení fenomenálního plavce, že by ho mělo znepokojovat pomyšlení na každý den, kdy v jeho zemi zbytečně umírají lidé, ale on prý není připravený na mír. Muž se pozorně zadíval na slovo mír a zdálo se mu, že za tím posvátným slovem každý vidí něco jiného, něco svého. Jako by někteří básnící používali rým, a jiní zase rím. On chtěl mír, ale nabízeli mu pouze mýr…

„Pane, stůjte, tam nemůžete,“ zastavil ho rázný hlas i ruka strážníka.

„Co se tam děje?“

„Probíhá vyšetřování.“

Muž se podíval za strážníkova záda a spatřil na pláži cosi přikrytého bílým plátnem.

„Někdo se utopil?“

„Jo, nebyl na ni pěknej pohled,“ řekl opodál stojící rybář s vykuchanými rybami v síti a kyblíkem krabů. „Asi další převrženej člun s migranty. Nedaj si prostě pokoj. Furt sem lezou.“

Muž se k sobě snažil písknutím přivolal kolii, ale ta byla zaujatá svou vášní. Dotírala na kraba, štěkala po něm, a on se ji zase na oplátku snažil klepety chytit. Jejich hrátky překazil rybář, který k nim přišel a rychlým pohybem ruky kraba vhodil do kyblíku. Přestože byl plný, žádný krab z něj nevylezl. Krabi, neschopní spolupráce, lezli neustále přes sebe a stahovali výše lezoucí kraby dolů. Dotčená kolie na rybáře udýchaně vyplázla jazyk a odcupitala za svým pánem. Rybář se pomalu vzdaloval a bavil sám se sebou: „Jo, každej má svoje problémy. A kdo nemá, bude mít.“

Když se muž vrátil do hotelu, dopřál si vydatnou osamělou snídani. Později si v pokoji pustil televizi, aby zjistil, co nového se stalo ve světě.

„…horolezec dnes zahynul při expedici, která útočila na vrchol čtvrté nejvyšší hory světa. Zemřel vyčerpáním poté, co vystoupil na vrchol. Jeho kamarádi vyhlásili sbírku na pomoc manželce a ročnímu synovi. Přispět můžete na účet…“

Muž televizi nevypnul. Jenom si pomyslel něco o tom, že jestli jsme vůbec někdy úspěšní, pak zřejmě jedině v tom, na čem vůbec nezáleží. Přistoupil k oknu, otevřel ho dokořán a naklonil se, aby se z výšky podíval dolů na silnici. Chtěl se naklonit ještě víc, až by pocítil závrať, ale zdálo se mu náhle, že všechno se odehrává mimo čas, že vůně přechází ve zvuky a zvuky do vůní, a on je toho součástí a chce toho být součástí. Poutalo ho to „cosi“ jako síla, která poutá list k větvi stromu. Síla zachovávat život a bojovat proti tomu, co život ničí. Dávalo mu to nějaký smysl. Opět, po těch ztracených letech. Když se sobě po chvíli znovu zpřítomnil, všiml si, že kolie ho z pokoje nehnutě hlídá pohledem.

„Daiquiri, Daiquiri – Bůh si zřejmě vymyslel život a umírání, aby se pobavil. No nic, nebudeme-li žít tak dlouho jako jiní lidé, budeme prostě žít rychleji, co myslíš?“

DOPSÁNO V ROCE 2025 V LANŠKROUNĚ