Zločin sice můžeme chápat jako projev svobodné vůle jedince, ale to neznamená, že se kvůli ochraně svobody projevu musí tolerovat. Vnímání rozdílu mezi společenským schvalováním „konání dobrá“ a odsuzováním „konání zla“, které někdo označuje jen za dvojí metr, je myslím spíše znakem vyspělé a kulturní společnosti. Cit pro odlišení těchto svobodných projevů jednání se totiž získává celoživotní (sebe)výchovou v prostředí, v němž žijeme. Protože zlo a dobro jsou ale relativní pojmy a lidské společnosti si volí různé formy uspořádání, může nastat situace, kdy se konání dobra stává zločinem a naopak. V člověku se pak začíná ozývat svědomí a volí mezi odporem k jinému vnímání dobra a zla, nebo převýchovou. Platí to nejen při přechodu od demokracie k totalitě, ale i zpět (například situace v Německu po 2. sv. válce). Nicméně, pouze v totalitě existuje jediná pravda o tom, co je dobré a co zlé. Bývá určována jakousi stranou, sektou, vůdcem nebo generálním tajemníkem, kterého třeba ani nikdo nikdy neviděl. Ti všichni srdnatě a obětavě za společnost přebírají její nesnesitelnou tíhu rozhodování, tedy svobodu. A proto si myslím, že ne tolerance zločinu, ale tolerance více pravd je projevem větší svobody společnosti. Dokud kolem sebe slyším více pravd, ale i různých vědomých či nevědomých lží, bludů, pocitů vydávaných za názor, mám stále ještě naději, že žiji ve svobodné společnosti. Ve společnosti, kde se i dítě může beztrestně vyjádřit, že císařovy nové šaty jsou vlastně nahota, a podvodníci mu můžou tvrdit, že tomu ještě nerozumí, že jsou to šaty, které vidí jen vyvolení. Domnívám se, že v tom je krása, ale i zranitelnost lidské svobody. Nechat s důvěrou v člověka vedle sebe žít pravdu a lež, aby mezi nimi mohl volit.