Silvestrovská

Soumračný svět až půlnoc otočí

a údery zvonů se snesou do snů,

až blýskne se z vonné tmy

a zajaté šampaňské vypění,

až se podíváš přes rozstřepené okno

a do sklenice budeš chytat hvězdy,

hledej kořeny noci, kdy okamžiky

jsou tisíciletí. V nich časomlýnky

semelou i smítka prachu tvého věčna

do ohňostrojů. Obejmi to s peklem nebe

a život bez konečna. V něm rozhlodá tě prach.

Zapomeneš strach ze zloděje životů. Vyvoláš déšť květů

a půjdeš sám po stopách jiných světů

pro sněhovou vatu na stromech v lesích,

kde příroda je chrám smíření. Tam sepiš svůj život

v jedinou větu a zapomeneš i strach

z bezretých novoročních polibků.

V závrati života hovořit budeš mlčením.

Hovořit jako ta, které láska zesmutněla

a nežije ani nevěří. Na černá plátna chce slepě malovat,

vysvlékat štěstěnu z 4lístků a jako kámen spát

tiše a nedýchat. Má němá poezie dnes nemá slova

a je tak trochu silvestrovská – už končit měla,

ale nekončí. Vrací se jak uplynulý rok.

Přece ještě a už skoro cizí.