Medozem

Zkusil jsem to skrýt do snu,

jako tma skrývá Zemi před Měsícem,

a ještě pod hlavou ho mám.

Chtěl jsem to vypít a odtančit,

byl jsem omámený světly

a k ránu se vracel pozdě domů

jak ledňáček do lednice.

Snažil jsem se to odpracovat,

ale ještě víc mě to rozesmutnilo.

Střídala se v kruzích roční období,

noc i den mluvily kávou

a víc a víc to chladlo chladlo chladlo.

Zatočila se mi hlava, celý svět,

a i špatná slova se otáčela v rýmech.

Snažil jsem se to vyspat

z milenky na milenku Být sám

v hotelové samotě naplnit srdce polibkem

a pak jak pavouk po pavučině odejít pryč...

Utéct tomu přes sto států

a myslet si, že to je jasnější.

Odepsat to a odplakat – zaplatit slzami

bez smlouvání.

Přečíst to jako poslední knihu.

A nevracet ani jediný list!

Ale je to jako ptáci na obloze

Tak trochu plačící čápi nebo popelaví jeřábi

každý den

samé lety mezi známými mraky a hvězdami.

A já chci někdy cítit nové

A objevovat jiné

A přes bouře minulého času

odejít z medozemě!