Medozem
Zkusil jsem to skrýt do snu,
jako tma skrývá Zemi před Měsícem,
a ještě pod hlavou ho mám.
Chtěl jsem to vypít a odtančit,
byl jsem omámený světly
a k ránu se vracel pozdě domů
jak ledňáček do lednice.
Snažil jsem se to odpracovat,
ale ještě víc mě to rozesmutnilo.
Střídala se v kruzích roční období,
noc i den mluvily kávou
a víc a víc to chladlo chladlo chladlo.
Zatočila se mi hlava, celý svět,
a i špatná slova se otáčela v rýmech.
Snažil jsem se to vyspat
z milenky na milenku Být sám
v hotelové samotě naplnit srdce polibkem
a pak jak pavouk po pavučině odejít pryč...
Utéct tomu přes sto států
a myslet si, že to je jasnější.
Odepsat to a odplakat – zaplatit slzami
bez smlouvání.
Přečíst to jako poslední knihu.
A nevracet ani jediný list!
Ale je to jako ptáci na obloze
Tak trochu plačící čápi nebo popelaví jeřábi
každý den
samé lety mezi známými mraky a hvězdami.
A já chci někdy cítit nové
A objevovat jiné
A přes bouře minulého času
odejít z medozemě!