top of page
Vyhledat

Jak číst Kafku

O interpretaci neinterpretovatelného



Kafkovo dochované literární dílo je pouze malým svědectvím jeho tvorby, ale tím významnějším. Přestože byl Franz Kafka plodným autorem a trávil většinu volného času psaním, velkou část textů spálil a za života publikoval pouze několik povídkových sbírek a samostatných povídek. V závěti dokonce žádal přítele Maxe Broda, aby bylo jeho zbývající dílo, deníky a korespondence zničeny. Protože po smrti přítele ale jeho poslední vůle už nic neznamená, vydal Brod všechno, co Kafka napsal. Myslím, že kdyby objevil Kafkův nákupní seznam, vydal by ho také, snad jako torzo románu a něco k němu ještě připsal. Brod svou zradou nejen podnítil zájem o Kafkovo dílo, které by bylo zapomenuto, ale také je uvrhl do začarovaného kruhu interpretací neinterpretovatelného.


Kafkovi nelze upřít až sebeobětavou snahu o interpretaci světa, ve kterém žil nebo tušil, že jednou žít bude. Světa odcizení, absurdního konání, ve kterém je lidská vina nepochybná a jakákoliv obhajoba tedy zbytečná. Bohužel, tak náročný úkol, který si autor stanoví, se velmi těžko naplňuje z důvodu všudypřítomné interpretace, kterou Nietzsche vyhrocuje na konci 19. století slovy, že nemůžeme odmítnout možnost, že svět zahrnuje nekonečné množství interpretací. Snad z důvodu bolestného selhávání Kafka vlastní dílo ničí a odmítá publikovat. Nicméně neustává v tvorbě. Až v blízkosti smrti si je jistý, že byla snaha marná a chce vlastní literární skici, nedokonalost sdělení, zničit. Nepřeje si zanechat stopy. Kafka tak i sám sebe uvrhl do začarovaného kruhu interpretace neinterpretovatelného.


Připustíme-li, že i Kafkova moderní interpretace světa, nad kterou se vznáší aura tajemna a vyvolává až nábožnou úctu, může být nedokonalá, protože každá literární tvorba napsaná člověkem je nedokonalá, a hledáme-li v jeho díle dál, objevíme mnohem zajímavější kout bádání – nové umělecké postupy a estetické prvky, kterými předběhl svou dobu a ovlivňuje spisovatele až do současnosti. Především je to uvědomění si, že je možné psát jinak. Vyprostit se ze zaběhlých postupů literární tvorby, života i myšlení. Snažit se spíš o přesné zachycení světa, místo uměleckého žonglování se slovy a zprostředkování pocitu voyerství čtenáři. Zaujmout například pozici odtažitého pozorovatele, místo empatického vypravěče. Nahlédnout do člověka uvězněného ve světě, v myšlení, který hraje svou roli ve společnosti libující si v hierarchii a jehož snaha o vyproštění je předem odsouzená v neúspěch a potrestána s až starozákonní krutostí. Nicméně, přestože se Kafkův svět může zdát temný, odcizený a ponižující, obsahuje i skrytý odstín humoru, který je v literatuře nový a pokusím se ho představit na jedné z mála povídek, s níž byl Kafka spokojený do té míry, že svolil s publikací. Upozorňuji předem, že i já budu interpretovat neinterpretovatelné. Jak tedy číst Kafku?


Povídku V kárném táboře (In der Strafkolonie) napsal Kafka po vypuknutí první světové války, revidoval v listopadu 1918 a o rok později publikoval. V povídce přijíždí cizinec na ostrov, kde je trestanecká kolonie. Přijímá při té příležitosti od velitele pozvání na popravu. Ta má být vykonána pomocí složitého stroje, který do těla odsouzeného bude po dobu dvanácti mučivých hodin vykreslovat jehlami zákon, který porušil („Cti svého představeného!“). V posledních šesti hodinách vykonávání spravedlnosti má odsouzený prožít prozření. Cizinec brzy poznává, že je v roli soudce, který má rozhodnout, zda je tento způsob trestu vhodný, čímž ukončí spor mezi novým velitelem, který ho odsuzuje, a důstojníkem, který je uctívačem odkazu předchozího velitele a stroj cestovateli nadšeně předvádí. Cizinec je důstojníkem přemlouván i manipulován, aby se za tuto formu spravedlnosti přimluvil, nebo ji aspoň neodsuzoval. Cizinec to však odmítá. Důstojník se v bezvýchodné situaci rozhodne vykonat popravu na sobě a nechá si vykreslit „Buď spravedliv!“ Stroj se během popravy porouchá a z elegantního vykonavatele spravedlnosti se stane vraždící stroj. Žádné slibované vykoupení se ve tváři mrtvoly neobjeví.  


Humor se v povídce vyskytuje už ve způsobu vyprávění, kterým Kafka čtenářům všemožně odpírá různá potěšení z četby. Neprozradí například nic nepodstatného, co čtenáře obvykle zajímá. Nedozví se, na kterém ostrově v tropech je kárný tábor. Několik málo bezejmenných postav pozná pouze podle jejich rolí a hierarchie ve světě (cizinec, velitel, důstojník, voják, odsouzenec) a Kafka mu je (pro sebe příznačně) ještě rozmisťuje v prostoru děje – do popředí (cizinec, důstojník), do pozadí (voják, odsouzenec) a do nepřítomnosti (velitel). Úsporným popisem Kafka navíc čtenáři brání, aby mu snad byla nějaká postava sympatická. Kafka tak čtenáři předkládá novou estetiku moderní povídky, v níž předvádí, bez čeho všeho se může spisovatel při vyprávění obejít. Vtipná předzvěst literárního minimalismu v době „maximalismu“ Marcela Prousta a Thomase Manna.


Další potěšení, které Kafka čtenáři vtipně upírá, je pocit napětí. Povídka má sice hororové prvky, ale Kafka přivádí čtenáře již do vrcholícího děje (chystá se poprava). Zároveň provede ještě nečekaný dějový zvrat (nakonec se bude popravovat ten, který byl soudcem) a vše graduje nezúčastněným klidným odchodem cizince z ostrova – přeneseně autora z díla. Přičemž se zdá, že všechno mohlo být jen zaznamenáním snu, takže čtenáři chybí potěšení, že povídku nějak pochopil, že mu dala jisté východisko pro život.


Kafkův styl psaní je také unikátním, což čtenáře nejednou překvapí a vytrhne z potěšení četby stylisticky „uhlazeného“ textu. Je v něm například neobvyklý slovosled s osobitou interpunkcí, spojování nesouvisejících vět do rozsáhlých celků a prokládání textu řadou vsuvek, což na čtenářovu pozornost klade vyšší nároky. Jako by se u Kafky jednalo o zdánlivě kostrbatý text, neuměleckou slovní akrobacii z důvodu spisovatelovy nedostatečné řemeslné práce, nicméně je to splývající tok myšlenek a hovorové mluvy, který má svůj zázračný rytmus a byl by naopak čtivějším uspořádáním textu narušen. Uvádím příklad na originálním textu a českém překladu Vladimíra Kafky:

 

Es ist aber keine Zeit zu verlieren, man bereitet schon etwas gegen meine Gerichtsbarkeit vor; es finden schon Beratungen in der Kommandantur statt, zu denen ich nicht zugezogen werde; sogar Ihr heutiger Besuch scheint mir für die ganze Lage bezeichnend; man ist feig und schickt Sie, einen Fremden, vor.

 

Avšak nelze ztrácet čas, proti mé soudní pravomoci se něco chystá; na velitelství se už konají porady, k nimž nejsem zván; dokonce i vaše dnešní návštěva se mi zdá příznačná pro celou situaci; jsou zbabělí a posílají napřed vás, cizince.

 

Humornou polohu Kafka nabízí také v absurdních situacích. Například vojáci na ostrově nosí těžké stejnokroje, přestože se do tropů nehodí a potí se v nich. Důstojník to cizinci vysvětluje slovy, že se sice nehodí, ale znamenají vlast a oni ji nechtějí ztratit. Není úsměvné, že pro někoho je silnějším poutem k vlasti obětavé nošení kusu stejné látky, než vnitřní přesvědčení a opravdová láska?


A co důstojníkovo soudnictví, kdy odsouzený není souzen, nemůže se obhajovat a nedozví se svůj trest dřív než na vlastním těle – prostě soudnictví založené na zásadě: Vina je vždy nepochybná? Nepřipomínají důstojníkova slova Boha ze Starého zákona? Není důstojníkova oddanost bývalému veliteli jen slepou víru v jeho neomylnost? A naopak nejsou snahy nového velitele milosrdenstvím Nového zákona? Sluha byl odsouzený za zanedbání služby, při níž má úderem každé hodiny vstát před kapitánovými dveřmi a zasalutovat. Když ho kapitán přistihne spícího, uhodí ho jezdeckým bičíkem přes obličej. Sluha se vzepře a pronese větu: „Zahoď ten bič, nebo tě… asi byste čekali zmlátím, zabiju, nebo cokoliv, co by dávalo smysl, ale Kafkova postava se prostě vzepře a prohlásí… nebo tě sežeru“. Copak je možné takový odpor brát vážné? A tak od podání obžaloby ze strany kapitána, sepsání případu, vydání rozsudku smrti v nepřítomnosti obviněného, až do zatčení uplyne jen hodina. Žádné předvolání, žádný výslech ani obhajoba. Celý soudní proces zabere hodinu, výkon spravedlnosti ale potrvá dvanáct hodin. Stroj je v povídce metaforou nejen složitosti výkonu spravedlnosti, ale i zvrácenosti lidské vynalézavosti a technického pokroku, kdy člověk se jako jediný živý tvor baví popravou vlastního jedince a svěřuje vykonání trestu smrti stroji, aby nemusel popravovat vlastníma rukama. A přitom je nadšený, jakého pokroku dosahuje.


Závěrem poslední zamyšlení. Dopřává Kafka pobavení také vlastním postavám? Ano, dokonce třikrát! Nejprve odsouzenci, který vidí důstojníka chystajícího se k popravě. Vnímá to jako odplatu a směje se, protože aniž by sám trpěl do konce, přece bude až do konce pomstěn. Dále se směje odsouzenec, když se oblékne do špinavých roztržených šatů. Otáčí se před vojákem, aby ho pobavil, a ten se plácá smíchy do kolen. A to se ještě mírní, protože jsou v přítomnosti pánů. Naposledy zazní v povídce smích, když cizinec stojí s muži v čajovně nad potupným hrobem bývalého velitele, kterého farář nedovolil pohřbít na hřbitově. Čte přitom nápis na náhrobním kameni: „Jest takové proroctví, že po určitém počtu let velitel vstane z mrtvých a z tohoto domu povede své stoupence, aby dobyli tábora zpět. Věřte a čekejte!“ Ostatní muži nápis shledávají směšný a vybízí cizince, aby se smál s nimi. On ale dělá, že to nepozoruje, a odchází. Není to až biblické proroctví, které spíš než smích má vyvolávat neklid z toho, co přijde? A proč ho vnímá jen cizinec, který „vidí, ale nesoudí“? Jako by do závěru povídky tajuplný Kafka vložil svůj pocit po konci první světové války a naznačoval, že něčí porážkou ve skutečnosti nic nekončí. Kafkův cizinec opouští sám v člunu ostrov a jako by si s sebou odvážel poznání, že tam, kde je smích, ještě nemusí být humor, že může pocházet i z nepochopení.

Vybrané příspěvky
Archiv
bottom of page