Balada o naději

V posledním světle stínu

přeju si víru na dotek

a výšku nejvyšších křížů.

Chci odvalit z myšlenek

smutku bastilový kámen.

Chci nemít tvář a zůstat

jen mlčícím hlasem.

Vždyť i javory samy opadají.

Píšu si baladu o naději.

Mě při bloudění doprovází

nebe v pohybu kondorů

do země černých cypřišů,

co stínem k spánku lákají.

Kdo pod nimi usne,

kořeny mu vrostou v rozum

a z hlavy zbude skořápka šílenství.

Tiše si přelévám moře spánku.

Věřím, že po každém probuzení

jsme aspoň trošku jinačí.

Píšu ti, píšu baladu o naději.

Jen u ní jsem našel světlo stínu.

Jsem tu blízko rtům,

až na dotek víry.

Jak Ježíš vyslechne-li mě,

půjdu s ní k řece smuteční

a všechno skončí, ale nebude pozdě.

Vždyť i po zimě se jaro broskvových květů budí.

Teď, když do bojů mě odvádějí,

zpívám nám baladu o naději.

A nemám tu slova pro poslání

ani dozpěv za duši...

Jen opři se o mě, lásko,

svět necháme v očích

a prožijeme naději.