Madrigal nenávratnu

V zelené noci sadu

trhám jablka

poraněná tajemstvím jara.

Nic víc než ticho,

s námi – bez stínu,

jako svědek hledání

času ve spleti labyrintů dní,

jenž prosí,

nechte mě s tím, co bolí,

se smutkem v očích zakletým,

když srdce do konečků prstů odtéká.

Žiju zimu,

která se nevzdá jaru.

Má křídla stínů i lodě sněhů,

a těší polibkem

ty, co se dívají z křížů.

Z výšky

vyslovuji do tmy Tvé jméno.

Dozrálý,

jako báseň poztrácenými verši.

Vidím Tě

vzdálenější než všechny hvězdy nebe,

Cítím Tě

jako za pyramidami západ slunce,

čerstvou ránu s krůpějí zaschlé krve…

Nenávratno

tušil jsem z lásky,

a že svět je malý, jen srdce nekonečné.

Čekal jsem bolest, která nemá hlas

a těla nahá,

co se nesmí ráno opakovat.

I splývání času – zase je zralé žito, rybník pod maskou hyacintů…

V tišině noci bezhvězdné

tebou se zranit

v sobě zemřít

Zpívám

Zpívám nenávratnu