V případě dotazů, prosím, kontaktujte autora nebo vydavatele:

© 2016-2019 by Matouš Čihák
All rights reserved, including the right of reproduction in whole or in part in any form.
All texts and illustrations may not be reused without prior consent from Matouš Čihák. To obtain permission to use the text, please contact author here

Akvarely

January 6, 2019

Jaro jde… A pak sněží…

Mraky stále se proměňují,

jako by hledaly sebe,

za noci modré, modré a tmavé,

nic nepoví čas po čase.

 

Zná srdce ticha - sahá na ně.

Jsou smutné, lidské, plné žádostí.

Neví, komu život svěří.

Každému jaro kvete... zima sněží...

Bojí se, že poraní, že neví ani,

zda hojí se smutkem anebo radostí.

 

Les nad řekou větve věsí

a ty černé vody

vrací se do beznadějné noci

jako rozpíjivé akvarely.

 

Louky prochladly,

motýli už k nám neletí,

a tam, kde vlci tančili,

zanechali skvrny smrti.

 

Noc blízká je na tisíce mílí.

Sníh cítit je, ale nepadá.

A země mlčí,

přesto dosud mrtvá není.

Voní tak čerstvě a tajnosnubně,

jak před utržením květ.

 

Je chvíle, kdy každý si zpovědi žádá.

Odprosit za vše, i za to, čím tak úplně nebyl vinný.

Chce dívat se do únavy, jak nesmírný je obzor

a obloha vysoká… bezlidná…

Háj listím pláče.

A člověk? Čím?

Čím pláče, stydí-li se i za světlo zpod dveří?

 

Máme už jenom sebe?

Samotu milenců…

Samotu ve dvou k závidění, či bez smilování?

Jsme ukrytí jako ptáci v trávě

a nad nimi kdosi hvězdy do vesmíru hází.

My jsme ty hvězdy.

Vyhasínáme, mizíme.

Nestrachujeme se o to, co smrt nerozděluje.

Jednoho dne se znovu potkáme za slunečných deštů

na břehu jezera mrtvých hvězd, kde nepohne se stín,

kde závany větru jsou jako duše, jež do nás vstupují.

 

Při dřevu a kamení, při vodě a ohni,

kdo skrývá klid nekonečné chvíle

za svíčky zhaslého světa,

kdo hledá sen krouživý, který se chytit nedá,

obyčejně chladný na dotek,

kdo chce být Kristus i Jidáš,

o Bohu kázat zmijím a slepýšům,

kdo ví, ale rozumět nechce,

že v poezii není víry,

kdo chce pozadí noci z bolera,

kdo vybírá si rok smrti,

čeká, - a smutek v něm plá barvou věcí ohořelých,

kdo pohled má zkamenělé zvědavosti,

kdo jen to jsi? Ty, zamrzlý…

Jsi meskalin na šupinách dějin světa.

Klíč držíš, ale neodmykáš.

A přece pocity už jako nebe.

 

Bez ustání, do skonání,

na hrobech mlčí květiny

mlčí i pochybnosti v jsoucno a trvání.

Země je poušť,

a přesto, že se vrací,

mrtvo je člověku vše na ní.

 

Kosa padá na kamení. - Děti hrabou listí.

Cosi leze po kapradí. Cosi v tobě zimu zdraví.

Cosi šelestí.

 

Vzdálen časem

večer do tmy vykrvácel.

Sněží tiše k půlnoci.

Vše bělí se jak labutí peří.

To něco po skle dvě perutě kreslí,

a ony mávají do rozednění.

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Vybrané příspěvky

August 17, 2019

August 10, 2019

August 3, 2019

June 3, 2019

Please reload

Nejnovější příspěvky

August 17, 2019

August 10, 2019

August 3, 2019

June 3, 2019

Please reload

Archiv
Please reload

  • Goodreads
  • scribd_edited
  • Kosmas
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now