Džuničiró Tanizaki - Ti, kteří raději kopřivy


Tanizaki bývá považován za nejvýznamnějšího japonského spisovatele dvacátého století. Mistrovství dosáhl především v literárním ztvárnění bizarních stránek lidské existence a věrném zachycení bolestného střetnutí japonské tradice se západní kulturou. Mladý Tanizaki prošel obdobím až nekritického obdivu ke všemu evropskému a americkému, ale nešťastná událost ho přivedla zpět do světa japonských tradic.

V autobiograficky laděném románu Ti, kteří raději kopřivy (1928) vypráví příběh o rozpadajícím se manželství svobodomyslného Kanameho a moderně vychované ženy Misako. Rámec k tomuto dílu tvoří kjótsko-ósacké prostředí, živé místo starobylé japonské kultury. Kaname je zde obklopen mravními normami i estetickou dokonalostí tradičního životního stylu, a právě v kontrastu k nim začíná troskotat jeho moderně založené manželství. Rád by se rozvedl, jenomže neví jak a není si ani jist, jestli se chce rozvádět. Nerozhodnost k činu a skrývání se stávají podněty k trýznivým situacím, které prohlubují manželskou krizi. Subjektivnost autorova podání odpovídá převážné části japonské prózy, jež se odlišuje od evropského románového umění, v němž bývá upřednostňována spíše zdánlivost sdělení, odstup autora od děje i postav. Tanizaki však zdánlivost ve svém díle také uplatňuje, jen poměrně neobvyklým postupem, kdy na tu samou situaci nahlíží z pohledu východních a západních tradic. Citové vztahy obou manželů a Kanameho návrat k tradičnímu typu japonské ženy „loutky“ jsou přímým odrazem konfliktu nového a starého Japonska. Hlavní postava cítí, že zděděné formy života se vytrácejí a přejaté ideály západní kultury selhávají, protože jsou pouhým povrchním přizpůsobením modernismu. Tanizaki se věnuje duchovnímu rozporu, že japonské estetické hodnoty získané tisíciletým vývojem nemohou být nahrazeny moderní západní civilizací, z níž Japonci převezmou jen vnější rysy bez jakéhokoliv vnitřního a etického obsahu. Hořké poznání reality, ve které ze starého Japonska už zbývají pouhé stíny, později Tanizaki hlouběji rozpracuje v eseji příznačně nazvaném Kult stínů (1934). Další rozpor vnímá Kaname v postoji k ženám, kdy Evropané ženy zbožňují, zatímco Japonci toho nejsou schopni. Metaforicky vše vysvětluje na dvojici pana Marie a kurtizána splňující představu Japonců o ženě „loutce“, tedy jen jakési hračce. V japonském loutkovém divadle, kterému se Tanizaki v románu podrobně věnuje, dokonce bývá zvykem loutkám na obličej nanášet vrstvu líčidel, aby napodoboval lidskou pleť. „Ideálem krasavice v minulosti byla žena, která potlačuje svou osobnost a umí se ovládat. Nejlépe ji mohla zpodobnit loutka. Jakékoli zdůraznění charakteristických vlastností nebo projevy citů by tuto představu narušovaly,“ zamýšlí se Kaname a nevědomky předznamenává vlastní těžkou volbu mezi dvěma krajními ztělesněními ideálu ženy – obdivovanou ženou a prostitutkou. Nešťastný osud Misako, která se navzdory tradičně založenému otci vydala na cestu modernosti, je pak pro Tanizakiho svědectvím, že násilné zpřetrhání pout k tradici, nutně vede do záhuby. Životním doslovem tohoto románu je fakt, že Tanizaki se dva roky po vydání Ti, kteří raději kopřivy rozvedl a ženu provdal za přítele básníka Harua Sató. Výborný a nadčasový překlad do češtiny vytvořila Vlasta Hilská. Doplnila jej vlastním doslovem Tanizakiho oslava japonské kultury, v němž shrnula umělecký vývoj tohoto významného spisovatele, který přežil celou generaci moderních japonských spisovatelů a svým vytříbeným prozaickým stylem vytvořil díla často s nezapomenutelnými ženskými postavami.

Recenze ke knize byla zveřejněna 20. dubna 2018 na Goodreads a Databáze knih.

Vybrané příspěvky
Nejnovější příspěvky