Nespavost

Hodiny pomíjí,

ale opomíjí prach spánků na obočí muže,

který neví, tuší jen, že zbývají mu stíny na zdi,

že minulost je, když vidí, co nevidí

a proto už nenechá slunce zajít blízko stromu

vedle staré řeky, kterou chtěl kdysi zakalit duhou,

kde kos chodí kolem jámy

v zemi východního západu,

podpírá Buddhu, když pláče,

že mu lotosy trhají,

a hledá nepřítele před papírovým domem.

Zvědavě jako Alenka za zrcadlem.

Má dvě silné nohy, požehnání Babylonu,

ale je otrávený z boje.

Nevnímá velký rozdíl mezi extází a beznadějí,

jestliže stále jenom chlad nervem prochází.

Voláním divočiny kos rozbíjí ticho Rilkovské věže,

zpívá na andulčím vrchu

O malinovém nebi a vějířích vánku

O stínech Filipín, vonných oblacích

O polích zlata a sezóně benzínu,

kdy bary jsou chrámy,

a políbí-li štěstí,

potom Bůh je žena na jednu noc,

ve které svět se stane vzácnou Měsíčnicí,

jež rozdává, jako když prosí,

ale z její věrnosti se nikdy mince nerazí.

Ještě to všechno zpívá od vinice

jak odalisky krásně bezcitné

v plameny vrhající se pro džbány vína fantazie.

A ty, jenž na cestu ses dal,

aby vichrem přioděl tě svět.

Zdalipak poznáš ještě nůž, stůl a chléb?

A jak ti dnes chutná prázdná číš,

oblékáš-li se na neděli?

Déšť padá

padá na města.

Je jaro a tvá nevěsta,

zase oblečená v bílý šat,

lži v mlze vypravuje.

Co na tom, že dole v zemi nás mrtví pomlouvají.

Co na tom, smysly ti jiné květy zjasní

barvou, jež chce nebe vzývat.

Předává větru lásky klam, jenž lže, když slíbí.

A tak i milenci už cituprázdné lži vytesali na kříž,

navštívili výstavu rozervaných srdcí

a teď se baví na večírku monologů noci,

jež se jim k ránu promění v hrob.

V něm bude krev jako smytá z popravišť

země, jež se prý slehla po mistrech málodobrých.

Nirvana oplaví duši pocity lovné zvěře.

Řev smutno přehluší.

Ticho, jež odpovídá častěji, než si myslíme

stane se požehnáním, v kterém se už neusíná

za pohádku o malé růži na tváři

kterou pronásleduje vzpomínka na ráj,

byla ztracena v zahradě pod žárlivým okem na obloze,

ve vězení šílené pýchy snila

o procházce po mléčné dráze,

o dešti v poušti plné lidí.

Ve špinavém odporném městě

topícím se v kávě a čaji,

kde se ďáběl prochází jako souchotiny.

A plápolání lampy nad hlavou je anděl.

V kanálu plaval Čas.

Byl celý potrhaný, snad raději nevěřit.

Sípal svou tikotající notou,

že po těle pálí, když se člověk řízne

při krájení bochníku věčnosti.

Třásl se a krvácel, viděl červené lampičky

hlučných nocí v Reeperbahn,

jež za sklem hřály a lákaly ho k sobě.

Ale kdo až příliš vřele je zván,

nebývá často milován.

Byla to hříšná míle.

Smyčce houslí hladily noc.

A ženská těla, jak z bílého mramoru,

Stála tam stála a hleděla do hrobu.

Do prsou tloukla jen klopa kabátu.

Jsou jaté jak růže ve váze.

Jsou Boží?

Umím, umíš pohrdat jako když ruka,

chce hrst růžových plátků z okna rozsypat.

Po lístku lístek upadá – je holý stvol co bylo květ.

Jsou němé, nelze pomoci.

A láskou zaskočen pak ještě uvadlé řekni:

„Vrať se mi!“

Tak vzdychá obláček něhy do dlaně.

Voní mu rukáv, má fialové oči, pleť.

Hází vázu k zemi.

A že ke štěstí lze prý donutit?

Prosím!

Prožitek pryč, domácí teplo zebe.

Je to jedna z nočních můr,

když úzkými uličkami bloudí,

do kterých se vrhají střechy domů

studeným a vlhkým stínem.

V něm spěchá s hlavou skloněnou a vědomím,

že pozdě někdy bývá k ránu.

Vybrané příspěvky