Nespavost
Hodiny pomíjí,
ale opomíjí prach spánků na obočí muže,
který neví, tuší jen, že zbývají mu stíny na zdi,
že minulost je, když vidí, co nevidí
a proto už nenechá slunce zajít blízko stromu
vedle staré řeky, kterou chtěl kdysi zakalit duhou,
kde kos chodí kolem jámy
v zemi východního západu,
podpírá Buddhu, když pláče,
že mu lotosy trhají,
a hledá nepřítele před papírovým domem.
Zvědavě jako Alenka za zrcadlem.
Má dvě silné nohy, požehnání Babylonu,
ale je otrávený z boje.
Nevnímá velký rozdíl mezi extází a beznadějí,
jestliže stále jenom chlad nervem prochází.
Voláním divočiny kos rozbíjí ticho Rilkovské věže,
zpívá na andulčím vrchu
O malinovém nebi a vějířích vánku
O stínech Filipín, vonných oblacích
O polích zlata a sezóně benzínu,
kdy bary jsou chrámy,
a políbí-li štěstí,
potom Bůh je žena na jednu noc,
ve které svět se stane vzácnou Měsíčnicí,
jež rozdává, jako když prosí,
ale z její věrnosti se nikdy mince nerazí.
Ještě to všechno zpívá od vinice
jak odalisky krásně bezcitné
v plameny vrhající se pro džbány vína fantazie.
A ty, jenž na cestu ses dal,
aby vichrem přioděl tě svět.
Zdalipak poznáš ještě nůž, stůl a chléb?
A jak ti dnes chutná prázdná číš,
oblékáš-li se na neděli?
Déšť padá
padá na města.
Je jaro a tvá nevěsta,
zase oblečená v bílý šat,
lži v mlze vypravuje.
Co na tom, že dole v zemi nás mrtví pomlouvají.
Co na tom, smysly ti jiné květy zjasní
barvou, jež chce nebe vzývat.
Předává větru lásky klam, jenž lže, když slíbí.
A tak i milenci už cituprázdné lži vytesali na kříž,
navštívili výstavu rozervaných srdcí
a teď se baví na večírku monologů noci,
jež se jim k ránu promění v hrob.
V něm bude krev jako smytá z popravišť
země, jež se prý slehla po mistrech málodobrých.
Nirvana oplaví duši pocity lovné zvěře.
Řev smutno přehluší.
Ticho, jež odpovídá častěji, než si myslíme
stane se požehnáním, v kterém se už neusíná
za pohádku o malé růži na tváři
kterou pronásleduje vzpomínka na ráj,
byla ztracena v zahradě pod žárlivým okem na obloze,
ve vězení šílené pýchy snila
o procházce po mléčné dráze,
o dešti v poušti plné lidí.
Ve špinavém odporném městě
topícím se v kávě a čaji,
kde se ďáběl prochází jako souchotiny.
A plápolání lampy nad hlavou je anděl.
V kanálu plaval Čas.
Byl celý potrhaný, snad raději nevěřit.
Sípal svou tikotající notou,
že po těle pálí, když se člověk řízne
při krájení bochníku věčnosti.
Třásl se a krvácel, viděl červené lampičky
hlučných nocí v Reeperbahn,
jež za sklem hřály a lákaly ho k sobě.
Ale kdo až příliš vřele je zván,
nebývá často milován.
Byla to hříšná míle.
Smyčce houslí hladily noc.
A ženská těla, jak z bílého mramoru,
Stála tam stála a hleděla do hrobu.
Do prsou tloukla jen klopa kabátu.
Jsou jaté jak růže ve váze.
Jsou Boží?
Umím, umíš pohrdat jako když ruka,
chce hrst růžových plátků z okna rozsypat.
Po lístku lístek upadá – je holý stvol co bylo květ.
Jsou němé, nelze pomoci.
A láskou zaskočen pak ještě uvadlé řekni:
„Vrať se mi!“
Tak vzdychá obláček něhy do dlaně.
Voní mu rukáv, má fialové oči, pleť.
Hází vázu k zemi.
A že ke štěstí lze prý donutit?
Prosím!
Prožitek pryč, domácí teplo zebe.
Je to jedna z nočních můr,
když úzkými uličkami bloudí,
do kterých se vrhají střechy domů
studeným a vlhkým stínem.
V něm spěchá s hlavou skloněnou a vědomím,
že pozdě někdy bývá k ránu.