top of page
  • scribd_edited
  • Goodreads
  • wc-pinwheel
  • Kosmas
Vyhledat

Nespavost

Hodiny pomíjí,

ale opomíjí prach spánků na obočí muže,

který neví, tuší jen, že zbývají mu stíny na zdi,

že minulost je, když vidí, co nevidí

a proto už nenechá slunce zajít blízko stromu

vedle staré řeky, kterou chtěl kdysi zakalit duhou,

kde kos chodí kolem jámy

v zemi východního západu,

podpírá Buddhu, když pláče,

že mu lotosy trhají,

a hledá nepřítele před papírovým domem.

Zvědavě jako Alenka za zrcadlem.

Má dvě silné nohy, požehnání Babylonu,

ale je otrávený z boje.

Nevnímá velký rozdíl mezi extází a beznadějí,

jestliže stále jenom chlad nervem prochází.

Voláním divočiny kos rozbíjí ticho Rilkovské věže,

zpívá na andulčím vrchu

O malinovém nebi a vějířích vánku

O stínech Filipín, vonných oblacích

O polích zlata a sezóně benzínu,

kdy bary jsou chrámy,

a políbí-li štěstí,

potom Bůh je žena na jednu noc,

ve které svět se stane vzácnou Měsíčnicí,

jež rozdává, jako když prosí,

ale z její věrnosti se nikdy mince nerazí.

Ještě to všechno zpívá od vinice

jak odalisky krásně bezcitné

v plameny vrhající se pro džbány vína fantazie.

A ty, jenž na cestu ses dal,

aby vichrem přioděl tě svět.

Zdalipak poznáš ještě nůž, stůl a chléb?

A jak ti dnes chutná prázdná číš,

oblékáš-li se na neděli?

Déšť padá

padá na města.

Je jaro a tvá nevěsta,

zase oblečená v bílý šat,

lži v mlze vypravuje.

Co na tom, že dole v zemi nás mrtví pomlouvají.

Co na tom, smysly ti jiné květy zjasní

barvou, jež chce nebe vzývat.

Předává větru lásky klam, jenž lže, když slíbí.

A tak i milenci už cituprázdné lži vytesali na kříž,

navštívili výstavu rozervaných srdcí

a teď se baví na večírku monologů noci,

jež se jim k ránu promění v hrob.

V něm bude krev jako smytá z popravišť

země, jež se prý slehla po mistrech málodobrých.

Nirvana oplaví duši pocity lovné zvěře.

Řev smutno přehluší.

Ticho, jež odpovídá častěji, než si myslíme

stane se požehnáním, v kterém se už neusíná

za pohádku o malé růži na tváři

kterou pronásleduje vzpomínka na ráj,

byla ztracena v zahradě pod žárlivým okem na obloze,

ve vězení šílené pýchy snila

o procházce po mléčné dráze,

o dešti v poušti plné lidí.

Ve špinavém odporném městě

topícím se v kávě a čaji,

kde se ďáběl prochází jako souchotiny.

A plápolání lampy nad hlavou je anděl.

V kanálu plaval Čas.

Byl celý potrhaný, snad raději nevěřit.

Sípal svou tikotající notou,

že po těle pálí, když se člověk řízne

při krájení bochníku věčnosti.

Třásl se a krvácel, viděl červené lampičky

hlučných nocí v Reeperbahn,

jež za sklem hřály a lákaly ho k sobě.

Ale kdo až příliš vřele je zván,

nebývá často milován.

Byla to hříšná míle.

Smyčce houslí hladily noc.

A ženská těla, jak z bílého mramoru,

Stála tam stála a hleděla do hrobu.

Do prsou tloukla jen klopa kabátu.

Jsou jaté jak růže ve váze.

Jsou Boží?

Umím, umíš pohrdat jako když ruka,

chce hrst růžových plátků z okna rozsypat.

Po lístku lístek upadá – je holý stvol co bylo květ.

Jsou němé, nelze pomoci.

A láskou zaskočen pak ještě uvadlé řekni:

„Vrať se mi!“

Tak vzdychá obláček něhy do dlaně.

Voní mu rukáv, má fialové oči, pleť.

Hází vázu k zemi.

A že ke štěstí lze prý donutit?

Prosím!

Prožitek pryč, domácí teplo zebe.

Je to jedna z nočních můr,

když úzkými uličkami bloudí,

do kterých se vrhají střechy domů

studeným a vlhkým stínem.

V něm spěchá s hlavou skloněnou a vědomím,

že pozdě někdy bývá k ránu.

Vybrané příspěvky
Archiv

V případě dotazů, prosím, kontaktujte autora nebo vydavatele:

© 2016-2025 Matouš Čihák
All rights reserved, including the right of reproduction in whole or in part in any form.

All texts and illustrations may not be reused without prior consent from Matouš Čihák. To obtain permission to use the text, please contact author here
bottom of page