Ozvěny

Na zdraví Země

nemít děti, protože to bolí,

nebo pít číše rozkošeablínu,

jako za nocí, kdy sahary hvězd chce se přejít

a do očí sypat písek snový,

zatímco ráno vymývat ospalky.

Na naší cestě jsme si vodou, nebo žízní?

Jsme mapy s poklady,

neměníme se - krajina ano.

My, dotekem letmým spojeni,

nemáme rádi sebe, když jsme zbabělí.

Když kámen má nad sklem zvítězit,

to radši zlo, buď nám dobrem,

ať lze tomu zabránit.

Ve světě vše se opakuje jako ozvěny.

Vždy padnou města jdoucí proti Bohu.

A černá ruka trhá bílé květy,

jak pokaždé musíš něco ztratit, něčeho se vzdát.

Je líp se nenavrátit, jenom vzpomínat.

My tu jsme

a nemáme se,

tak na zdraví starédobré Země

(tu víru rýt snad ještě zevnitř do víka rakve).

Až zaslechneš hlas vyšeptalý:

"Kolik jen dobra ukrývá mlčení."

Budeš nám blíž.

Pochopíš, co jsme vytrpěli.

Odpustíš.

Věříme?

Nevíme, snad.

A s touhle Nadějí půjdem spát.