Mé bílé pláni

Polibky ohně bílé pláni,

nesvedou ani neporaní Čas,

jenž se v ledu nezastaví

a jako vločka taje na dlani,

do lepivého ticha kraje,

pustiny, v níž jsem zajatý,

kde ústy beze rtů cosi šepotá,

že šlépěje se zatoulaly.

Dál půjdou jen tam, kam půjde samota.

S výkřiky divé zvěře za vůní ženy po nevěře,

do smetanových luhů, hájů,

kde mráz pavučinou koruny stromů protká

a spaluje a mačetou kosí.

Neptá se nikoho - neptá.

Když pak dech větru je nožem na hrdle,

když sníh pláň polí odívá,

vše zebe, pálí, řeže,

náhle blízko srdce,

tak blízko nitra.

Vybrané příspěvky
Nejnovější příspěvky