Palindromie žití

Havraní křídla raní dálku a nebem letí do červánků,

o nichž mi řeka žalotokem zpívá,

že jsou jen mlhou rajských zahrad,

když k večeru se stmívá.

Tam osamělá Aiglé zlatou jabloň střeží

s plodem sváru pro Tu nejkrásnější,

jež umlčí múzy, lásku zavleče do tmy,

a hostinu prostře na válečném poli. Krvácí meč času. Stísněnost srdce jímá. Unikám pryč mimo dosah,

ale za mnou se připozdívá.

Přejdu most, sochy mě doprovodí

a všude jen kámen, bolest minulosti.

Myšlenky plavou pod vodou.

Já zůstávám - ostatní plyne, prchá přede mnou

jako plaché sny po probuzení,

minuty ticha, v nichž se ztrácím,

a slova vířící v hlavě spirálou kol,

a odpověď, když se ptám: "Jsou místa, kam ještě patřím?" To vše uniká na křídlech vznešenosti

za obzor, který se pro nás nehojí,

tak jako zánět touhy zabít se pro uznání,

zemřít, abys nikdy nepřestal. Znám široké nábřeží řek s neklidnou hladinou,

zrcadlem krystalických odrazů,

jež se difrakcí dovolává masa

a niterných proudů zmámených víry žití do nejtemnějších koutů horečkou jaté mysli. Tesknota touhy padlých věků vržená do propadlišť mučíren lidskosti

a čeřená bolestí času, řečí přání - myšlenek, je družná svou ztišenou písní o marnosti putujících,

jimž cíle jsou jen konce k vyhnutí,

neb za nimi cesta pokračuje

a jedině tam míříme - my zbloudilí.