Světlo

Světlo Slunce zdejšího jitra hladí mě jemně po tváři

a konejšivě budí ze sna, až nechci uvěřit,

že přes všechny vrásky, které nespočítám,

procitám lehce, zvolna dýchám.

Bůh ví, jak slavnostně se dnes cítím.

Já po těch letech k zbláznění žiji!

Posvátné je ráno, každý okamžik života.

Pomalu vstávám.

Z kuchyně voní anýz a černucha.

Vařím si čaj, tak pokaždé zahřeji vzpomínky

v tom hrníčku s vlčími máky, dárkem od maminky.

Pak ukrojím chléb z bochníku,

a snad jako bych odřízl z věčnosti,

jenž pohladím máslem a sladkým medem.

Bude mě víc o pocit vděčnosti.

Z polštáře sklepu sny, jež za noc se upředly,

a prostotu lůžka stelu, takový už je zvyk,

železný věkem a nerezaví,

však dříve stlávala má žena, než mi ji pochovali.

Světlo Slunce zdejšího jitra pálí mě jemně na tváři

a skrývá to, co zastavuje srdce:

šťastné dětství, i lásky, jež se vytratily,

loučení s přáteli, úspěchy s krachy,

a vůbec vše, co se v životě střídá.

To světlo je odlesk celičkého vesmíru.

V něm blýská se i pár mých okamžiků.

A dnes jsem za ně rád!

Jsem vděčný, že žiji světlem zdejšího jitra.