Světlo
Světlo Slunce zdejšího jitra hladí mě jemně po tváři
a konejšivě budí ze sna, až nechci uvěřit,
že přes všechny vrásky, které nespočítám,
procitám lehce, zvolna dýchám.
Bůh ví, jak slavnostně se dnes cítím.
Já po těch letech k zbláznění žiji!
Posvátné je ráno, každý okamžik života.
Pomalu vstávám.
Z kuchyně voní anýz a černucha.
Vařím si čaj, tak pokaždé zahřeji vzpomínky
v tom hrníčku s vlčími máky, dárkem od maminky.
Pak ukrojím chléb z bochníku,
a snad jako bych odřízl z věčnosti,
jenž pohladím máslem a sladkým medem.
Bude mě víc o pocit vděčnosti.
Z polštáře sklepu sny, jež za noc se upředly,
a prostotu lůžka stelu, takový už je zvyk,
železný věkem a nerezaví,
však dříve stlávala má žena, než mi ji pochovali.
Světlo Slunce zdejšího jitra pálí mě jemně na tváři
a skrývá to, co zastavuje srdce:
šťastné dětství, i lásky, jež se vytratily,
loučení s přáteli, úspěchy s krachy,
a vůbec vše, co se v životě střídá.
To světlo je odlesk celičkého vesmíru.
V něm blýská se i pár mých okamžiků.
A dnes jsem za ně rád!
Jsem vděčný, že žiji světlem zdejšího jitra.
