Polibky ohně bílé pláni, nesvedou ani neporaní Čas, jenž se v ledu nezastaví a jako vločka taje na dlani, do lepivého ticha kraje, pustiny, v níž jsem zajatý, kde ústy beze rtů cosi šepotá, že šlépěje se zatoulaly. Dál půjdou jen tam, kam půjde samota. S výkřiky divé zvěře za vůní ženy po nevěře, do smetanových luhů, hájů, kde mráz pavučinou koruny stromů protká a spaluje a mačetou kosí. Neptá se nikoho - neptá. Když pak dech větru je nožem na hrdle, když sníh pláň polí odívá, vše zebe, pálí, řeže, náhle blízko srdce, tak blízko nitra.