Havraní křídla raní dálku a nebem letí do červánků, o nichž mi řeka žalotokem zpívá, že jsou jen mlhou rajských zahrad, když k večeru se stmívá. Tam osamělá Aiglé zlatou jabloň střeží s plodem sváru pro Tu nejkrásnější, jež umlčí múzy, lásku zavleče do tmy, a hostinu prostře na válečném poli. Krvácí meč času. Stísněnost srdce jímá. Unikám pryč mimo dosah, ale za mnou se připozdívá. Přejdu most, sochy mě doprovodí a všude jen kámen, bolest minulosti. Myšlenky plavou pod vodou. Já zůstávám - ostatní plyne, prchá přede mnou jako plaché sny po probuzení, minuty ticha, v nichž se ztrácím, a slova vířící v hlavě spirálou kol, a odpověď, když se ptám: "Jsou místa, kam ještě patřím?" To vše u