Světlo Slunce zdejšího jitra hladí mě jemně po tváři a konejšivě budí ze sna, až nechci uvěřit, že přes všechny vrásky, které nespočítám, procitám lehce, zvolna dýchám. Bůh ví, jak slavnostně se dnes cítím. Já po těch letech k zbláznění žiji! Posvátné je ráno, každý okamžik života. Pomalu vstávám. Z kuchyně voní anýz a černucha. Vařím si čaj, tak pokaždé zahřeji vzpomínky v tom hrníčku s vlčími máky, dárkem od maminky. Pak ukrojím chléb z bochníku, a snad jako bych odřízl z věčnosti, jenž pohladím máslem a sladkým medem. Bude mě víc o pocit vděčnosti. Z polštáře sklepu sny, jež za noc se upředly, a prostotu lůžka stelu, takový už je zvyk, železný věkem a nerezaví, však dříve stlávala má žena